Surf boyz
S menšíma zaobjížďkama jsme se dorazili k Sequia parku (v noci). Navigaci od TomToma miluju čím dál víc. Poprvé jsme uslyšeli „Dorazili jste na místo určení.” někde uprostřed obrovského sadu s limetkama (sekvoje jsem sice do té doby na vlastní oči neviděl, ale přeci jenom jsem si je představoval jinak). Každopádně Hanys hlásil, že budem spát v autě na parkingu někde u parku. Nebylo sil na argumenty, řídil jsem a organizaci spaní jsem tím pádem dál neřešil. Když jsme dorazili o půl noci před opuštěné brány parku, bylo jasné, že si před nima neustelem. TomTom však navrhoval ještě jinou trasu do parku. Po půlhodinovém kličkování serpentinama jsme zastavili na miniodpočívadle v zatáčce a přespali do rána. Příjemné to bylo neskutečně a velmi - 90°F (přepočítejte si sami, spacák jsem nepoužil). Ráno jsme se rozhodli nevracet se a pokračovat ve směru hlášeném navigací. Po další hodině a čtvrt nepřetržitého kroucení volantem (rovný úsek max. 5 m a zatáčky od vraceček po pravoúhlé) jsme dorazili do Silver City a zjistili, že cesta moc dál nepokračuje. Na pořádné sekvoje musíme jet oficiálníma bránama. Go TomTom, go!
Mno v konečném důsledku, jak ty potvory přerostlé vypadaly, jste viděli na fotkách…
V podvečer jsme vyrazili směr pobřeží. Že to do noci nestihnem, bylo jasné. Zadali jsme do navigace nalézt motely na trase, navigace nás poslala 30 mil do pandžábu, navigaci jsme vypli a jeli hledat motely na vlastní pěst do Paso Robles. Vzhledem k tomu, že byl víkend a neplatily slevové kupony, nás nechtěl nechat nikdo pod 90$/noc/pokoj pro 2 přespat. Hanys to nevzdal, probudil v sobě obchodního ducha, strčil do kapsy 70 babek a jal se to řešit. V motelu o ulici dál se před indiánem tak dlouho chytal za hlavu a odcházel pryč, až ukecal pokoj pro 4 za 70$ vč. daně. Než jsme stihli vybalit, přišel na návštěvu před pokoj Steven (pokoje mají dveře do parkoviště). Steven je cca 65letý šedivý amík, který přes zlatou horečku, desítky zemětřesní a hurikánů a dalších výmyslů (doslova) zažil snad všechno. Příběhy do nás solil zbytek večera. Jinak než s plechovkou piva jsme ho až do odjezdu neviděli. Ačkoliv večer tvrdil, že manželka už spí, ráno si stěžoval, že mu utekla s černochem. Kde je pravda se už nedozvíme, ale polorozpadlý karavan podepřený špalkama vedle jeho pokoje byl jasným důkazem, že v tomto motelu nespí pouze týden.
Následující den jsme konečně dorazili na Pismo Beach, údajně levné a vhodné místo na surfování. Po chvilce čumění na tu obří masu vody (vydržel bych to hodiny) a tuny velejemného písku Jeňa zahlásil, že musíme najít půjčovnu prken. Já jsem jeho nadšení vydržel nesdílet do té doby, než jsem viděl desítky surfařů začátečníků brázdících vlny kolem mola. Cena rozhodla i za ostatní - 15$ za prkno a neopren, jasná volba. Dlouhé prkna už nebyly na skladě, tak jsme hrdě vyběhli s krátkýma na frajeřinky.
- Poznatek čísla jedna - není to vůbec snadné (ani pro pohybově a atleticky nadané kluky jako jsme my).
- Poznatek číslo dva - chytit vlnu není lehké jako nechat se vzimě vyvézt na kopec vlekem. Plácáte se ve vodě, snažíte se udržet v sedě na prkně a vyhlížíte tu pravou (ledově chladnou). A když konečně přijde, tak se kolem vás přehoupne a pokračuje bez povšimnutí dál (ještě existuje varianta, že vás fajnově semele a decentně omlátí o dno). Jak ze života, že?
- Poznatek číslo tři - za každou větší vlnou přijdou ještě dvě lepší. To si ale uvědomíte až potom, co se kousek svezete na té první (v tom lepším případě) a ty další dvě vás spláchnou.
- Poznatek číslo čtyři - když vyzkoušíte větší vlnu, na menší se vám už nechce.
- Poznatek číslo pět - když vás vlna vyveze a vy najednou zjistíte, že jste skoro o dva metry výš než ostatní vedleplavající, mno…
Ve výsledku: po jednom odpoledni jsem se ve stoje na vlně svezl 3x (a to pár metrů) a vyflustlý jsem byl jak den stará žvejka. Zážitek k nezaplacení.
Přespali jsme v kempu kousek od pláže, noční oceán hučí fest. Při hledání kempu jsem zjistil, že netuším, jak se „kemp” řekne španělsky (mezinárodní slovo to není) a lokační informaci jsem z mexikánce nevytřískal. Zdá se, že spolu s číňanama na svůj biz angličtinu nepotřebují. Rýži a fazole na vás!
PS: A ne abyste si mysleli, oceán je ledový jak Soňa a kolem šesté už je to na férovku na mikinu.
PPS: Nezřídka se nám stává, že při internetovém brouzdání na parkovišti u fastfoodu k nám přijde pokecat podnapilý či sjetý houmles. Poslední starší nigga hubený jak tyčka nás všechny identifikoval, i podle jména. Česťu rozpoznal z fleku, prej se jmenuje Blue Eye, u mně neváhal - Tamtará, Hanys se skrývá pod kódem Enemy a Jeňu bohužel nestihl zaregistrovat (ten už stejně vyfasoval přezdívku Malý John).
