MAZALS

ČD chce být váš partner na cesty

Černá díra; Čekej, doufej; České dráhy, to vše jsou dávno zlidovělá označení akciové společnosti zajišťující přepravu na českých železnicích. O hospodaření ČD či zvládnutí logistiky osobní přepravy psát nebudu, i když by se nad těmito tématy dalo posměšně (ač je to možná víc o pláči než smíchu) rozprávět hodiny a dny. Jelikož jejich služeb využívám v průměru třikrát měsíčně po dobu téměř pěti let, mám s nimi určité zkušenosti.

Ať tak či onak ČD v roce 2006 zainvestovaly do rekonstrukce Hlavního nádraží v Praze. Rozsáhlá rekonstrukce haly a čtyř nástupišť nádraží rozhodně prospěla a doposud dokončené práce udělaly z ostudného Hlaváku konečně reprezentativní budovu. Osobně jsem s výsledkem docela spokojen (alespoň co se vizuální stránky týče). Jak probíhalo výběrové řízení, jaké byly ostatní návrhy řešení a jestli je částka 1,6 miliardy Kč přiměřená, posoudit nedokážu. Pravda, že opravovat největší české nádraží za provozu, je docela umění.

Ve výsledku: Praha má novou a reprezentativní nádražní budovu (a nástupiště), ČD utratilo další stovky milionů, vytvořilo umělou zaměstnanost a nasralo své zákazníky (alespoň mě). Co je platný hezký interiér, když samotný systém nefunguje. Abych přiblížil mé rozpoložení, popíšu vám příběh o tom, jak jsem si kupoval lístek.

Přepážky se slečnami a paními pokladními jsou nyní (možná dočasně) umístěny v dolní části, kde dříve fungovala úschovna zavazadel. Pokud si chcete zakoupit lístek, musíte si tedy „zajít”, nemluvě o tom, že jsem si nějak nevšiml, kde by v dohledu byla místo schodů plošina pro vozíčkáře. Zákazníci jsou nyní považováni za nesvéprávné, a proto musí být jejich přiřazování k volným přepážkám řízeno. Pokud se k pokladně chcete dostat, musíte vejít jako ovce do uměle vytvořeného bludiště ze stojanů a pásků. Poté, co se poslušně zařadíte, zjistíte, že stěží poznáte, která pokladna je momentálně volná. Místnost s pokladnami je totiž vtipně vyřešena tak, že přepážky tvoří oblouk a vy stojíte v jeho tětivě. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby architekt nemusel před pokladny ve stejném oblouku rozmístit sloupy, které nesou strop a zároveň kryjí výhled z ovčí řady na slečny/paní pokladní. Jak jsem již zmínil výše, řada je řízena. ČD vytvořily nové perspektivní pozice pro „manažery rozřazování ovcí (klientů)” k pokladnám. Ptáte se, co takový manažer přes den dělá? Odpověď je přece jednoduchá - řve na klienty ČD jako na tupé ovce s nadřazeným tónem plným rozhořčení: „Pokladna tři volná! Pane, pokladna jedna! Nevidíte? Posuňte se na dvojku, pani! No šup, šup!”. Když jsem si kupoval lístek naposled, dohnal jeden z těchto manažerů řízení řad svou pracovní pozici na profesní špici. Stojíc v řadě opět slyším řev manažera na prvního klienta v řadě. Ten lehce dezorientovaný stál zamotán ve východu z ovčího bludiště a schytával slovní sadu malého diktátora v uniformě o tom, že je asi slepej, když nejde k volné přepážce před sebou. Že tento zákazník držel v ruce bílou hůl, však manažér v potaz nebral. Jelikož se nikdo ze zdementnělých ovcí přede mnou ani nehnul, předběhl jsem se a slepce přivedl před pokladní. Po cestě zpět do řady, jsem s tlakem 180/120, vyraženou žilkou na čele počítal dvakrát do desíti, abych neztropil scénu pro zbytek nádraží.

Vážené České dráhy, a.s., děkuji vám tímto za lidský a vstřícný přístup k vašim klientům. Zaměstnáváním profesionálních nýmandů a vořežprutů, kteří jsou v neustálém kontaktu se zákazníky, očividně zvyšujete kvalitu svých služeb. Jako státní podnik si zjevně pěstujete dobré jméno, a to na všechny strany. Až bude příště vaše vedení rozdělovat badžety, ať zkusí v těch utopených miliardách vyhradit pár tisíc na školení zaměstnanců o tom, jak se chovat ke svým zákazníkům. To blýskavé pozlátko nového „obalu” vám jejich přízeň dlouho neudrží.

Váš dočasný zákazník.

PS: Žlutou konkurenci na vás!

Pro vás pohodlné.

Vy víte, ke komu se obracím, ano vy. Vy s tím již „vyzrálým“ pohledem na život, z něhož pragmatismus a papučářství jen čiší. Vy už víte, co se jak patří, co se hodí a nehodí, co by se mělo a co se „musí“. Vy již máte své plány, i když po hlubším zamyšlení zcela nejasné a s poměrně abstraktními cíli. A to z vás dělá přízemní, pohodlné nudaře.

Začátky jsou nenápadné, projevují se zejména ve volených tématech hovoru při společných posezeních. Kdysi to začínalo vášnivou diskusí nad tím, komu kde (ne)nalijou, pokračovalo přes „kdo se jak kde opil“, přes zážitky z akcí (postupně rozličného než jen alkoholového charakteru), přes plány do budoucna, poklidné trávení víkendu, vycházky, práci, společná rozhodnutí, děti, dobré jídlo, starší děti, špatné jídlo a končí to nemocemi a vnoučaty. Na tom není nic špatného, člověk se vyvíjí a mění a sním i témata hovoru.

Třeba jste si v předchozím odstavci všimli, že ve výčtu chybí intelektuálně hlubší předměty hovoru. Má omluva, byl to účelové. Záměrně jsem až na výjimky vybral relativně povrchnější témata, která se udržují u většiny small tallků. Proč? Protože je to pohodlné, je to relaxující, nic vám u takových témat nehrozí. Člověk během svého života zpohodlní docela snadno, najednou si začne říkat: „Proč bych měl? Stojí mi to za to? To já si radši… Tak je to taky dobré…“. Jednoduše řečeno, pokud začnete na návrh něco podniknout pokládat více otázek než by vám stačilo oznamovacích vět na vyjádření souhlasu s účastí, zpohodlněli jste a asi se vám ani moc nechce. Co je špatného na tom vést pohodlný život? Nic. Je pohodlnější užívat si pohodlí, je to jednodušší, je to poklidnější, nestresuje vás to. Baví vás to? Pokud ano, blahopřeji, mě až tak úplně ne, od toho mám důchod.

Dle staťáku se muži dožívají v průměru 74 a ženy 80 let (v roce 2008). Pokud budeme obecně předpokládat, že se daná témata začínají probírat někdy kolem 15. roku věku, mají muži na jejich prodiskutování 59 let, ženy 65 let. Vyjmenoval jsem cca 13 témat, což, kdybych byl hodně skeptický, při přímém dělení znamená, že na každé máte minimálně 4 roky svého života (počítáno od 15. roku). U každého člověka je pořadí témat samozřejmě individuální, o tom, že se období jejich řešení překrývá, nemluvě.  To všechno by bylo více méně v pořádku, pokud nezačnete předbíhat. Jestli snad takhle předcházíte tomu, že v 45 dostanete rakovinu a nestihnete vše, o to hůř.

Proč jsem se touto pseudoanalýzou vůbec zabýval? Tu vztahovačnou část z vás bych chtěl důrazně upozornit, že cílem nebylo negací propagovat „výlučně správný návod“ do života. Nechci zde nijak (de)moralizovat vaše ideály, nechci někomu ukazovat, že něco dělá špatně nebo by to měl dělat jinak. Jak se každý v tomto ohledu chová, je jeho svatá věc. Ať už jsou důvody pro jeho styl života jakékoli, má na to právo. Proto mi do mého nekecejte! Co jste si navařili, to si snězte – na svém talíři. Věřte, že i já budu s velkou pravděpodobností součástí prvního odstavce tohoto článku, ne však v příštích pár letech.

O předsudcích a vajglech

Dnes mě přicházejíc na zastávku tramvaje praštila do očí vychrtlá cigánka kouřící cigáro. Již na deset metrů jsem měl o tédle lejdy s panděrem afrického dítěte vyčnívajícího nad úroveň prsou jasno. Neopřel bych si o ni kolo, avšak předsudky jsou svině.

Sice kouřila někde na úrovni hranice zastávky, tuhle polemiku však rozhodně začínat nebudu, ve své podstatě proti kuřákům nic nemám a řešit právní aspekty typicky českého zákona nehodlám. Ihned poté co dokončila čouda, upustila hbitě zbytek žvára na chodník, poctivě vajgl zadusila, metelesku blesku jej zvedla ze země a hodila do odpadkového koše. Nemohl jsem než čučet.

Ano, vážení (ne)kouřící spoluobčané, získala si můj respekt. Nyní doladím své výše uvedené tvrzení o toleranci/netečnosti vůči kuřákům. Nevadí mi – pokud se chovají v rámci možností slušně ke zbytku společnosti. Když s prominutím dožeru balenou potravinu, taky neodhodím obal na zem, ale do koše. Nevadí mi, že se kouří v barech a hospodách, nemusím tam chodit, můžu si vybrat nekuřácké. Vadí mi však hovado, které si zapálí v nekuřáckém prostoru restaurace o čtvrt na jednu odpoledne poté, co si narvalo pupek gulášem s pěti knedlama. Kvůli takovým kreténům přijdou jiní kreténi nekuřáci s peticemi o úplném zákazu kouření v restauračních zařízeních a jejich 30metrovém okruhu. Komu tím prospějete? Lidové nesnášenlivosti?

Pro koho jsou zákazy? Pro vořežpruty neschopné zdravého úsudku, líné namáhat 2 mozkové buňky s nějakým rozhodnutím. Budete stát na červené pro chodce na přehledném úseku, kde vidíte, že ani v jednom směru nejede v dohledu 200 metrů žádné auto? A proč si myslíte, že tam ta červená svítí? Pro vás?

Zpátky však k vychrtlé cigánce. Během sotva jedné minuty jsem od „fuj ty špindíro“ otočil k „rád bych Vám za mě i ostatní poděkoval, paní“. Jop, přeháním, je pravda, že nemůžu člověka soudit dle jednoho gesta. Třeba bije malé děti a močí do bazénu. Naopak navoněná kočička v letních šatech šahajících do půlky průhledu, která by cvrnkla špaček pod tramvaj, možná bojuje za práva ledních medvědů…

Kde se vzala blondie zášť?

Nenapadlo vás někdy, proč existuje milion vtipů o blondýnkách? O hloupých blondýnkách? Kde vznikl mýtus, že blond ženy mají v hlavě zákonitě nasprázdno (nitku, která drží uši u hlavy)? Troufám si říct, že odpověď na tuto otázku je daleko prostší než „hlubokomyslné“ vtipy o blonďatém něžném pohlaví.

Pánové, začněte u sebe. Převážná většina mužské populace má slabost pro blondýny (převážně pro ty co při chůzi přepadávají dopředu). Nemám pro toto tvrzení žádné vědecké odůvodnění (sám navíc touto úchylkou netrpím), ale stačí se podívat pár let do minulosti. Jakou barvu vlasů měly kyprá Marilyn Monroe, vychrtlá Twiggy, umělá Pamela Anderson, atd., atd. Porno filmům natáčeným dříve především pro mužskou část populace (slovo „dříve“ jsem uvedl, protože časy se zřejmě mění, viz zde a zde) kralovaly jak jinak prsaté blondýny.

Tak tedy co udělá „každý potentní“ chlap se svým objektem zájmu? Snaží se ho svést (pro ty, co četli „svézt“, dodávám „ojet“). Blonďaté sexuální objekty rozhodně nejsou, alespoň v první fázi, pro muže vysněnými matkami dětí a ozdobami domácností. Chlapi je chtěj do postele, chtěj je pokořit, dobýt, udolat, a když se jim to povede, tak se můžou co? Chlubit! Průměrný chlap ví a cítí potřebu se se svým vítězstvím pochlubit kamarádům, protože ti mají přece podobný cíl. Se svým úspěchem získává jejich respekt a může se stát vůdcem smečky blondýdobyjců!

Pro účely dosažení svého cíle však nepíšem básně ani neplodíme romantické výlevy. Taková bloncka na báru se od prvotřídního nabíječe z Horní Dolní spíš dočká oslovení ve stylu: „Čau kotě, tydle fajnový nohy si určitě nepořídila v místní sámošce, he?“. Jenže blondýnky se od ostatních žen neliší v ničem krom barvy svých vlasů. A tak odolávají nájezdům dychtivých mužů přibližně stejně jako ženy ostatní. Takový téměř průměrný až průměrný chlap se však s porážkou jen tak nesmíří. Je to tupá kráva, která nedokázala docenit jeho kvalit, nepochopila jeho inteligentní humor ani důmyslné sváděcí techniky. Ta blonďatá frigida, jež pošlapala jeho blondýdobyjské ego, musí zaplatit!

Kam až paměť šahá, bylo zesměšnění zaručeně nejlepším způsobem, jak někoho veřejně ponížit a odrovnat. Je to dementní a člověkem ověřené. Již na 1. stupni ZŠ se o přestávkách vyvolávaly potyčky vymýšlením potupných rýmovaček na jména neoblíbených spolužáků (původně jsem chtěl v této závorce uvést příspěvek z vlastní zahrádky, bohužel jsem si ani po delším lámání hlavy nevzpomněl… Jak alibistické hehe!). S přibývajícími roky a snad i rostoucí úrovní intelektu to už výš nepostoupilo, ale zas na druhou stranu v jednoduchosti je síla že.  A tak se začali „poražení“ chlapáci mstít. Jak vidno jest na počtu vymyšlených vtipů s tímto tématem – úspěšně. Dosti taky možné, že své polínko do ohně přiložily brunetky, černo či rusovlásky pukající závistí nad úspěchy svých blonďatých kolegyň u ať už vysoce či pouze dobře postavených mužů.

Udělejme si v tom tedy jasno. Blbé jsou všechny stejně a barva vlasů se na tom nepodepíše ani za mák, hihí.

Čtvrteční Iced Tea jak z Long Islandu

Kdy spatřil tenhle čaronápoj světlo světa se zřejmě nikdo nedoví. U něčeho tekutého, co vznikne smícháním kopy chlastu dohromady, se přeci jen původ těžko podaří odhalit. Mohl ho vymyslet kdokoliv s jakýmkoliv úmyslem, podařilo se mu to excelentně (což jsem si už poněkolikáté potvrdil).

Ať už za ďábelskou kombinací stojí mazaní barmani v dvacátých letech obcházejíc prohibici, znuděné emerické paničky odlívajíc v padesátých letech nenápadně z lahví v baru svého manžílka do vysokých sklenic (jedni jak druzí alkohol maskujíc za ledový čaj) či barman kulišák z Oak Beach Inn na Long Islandu, vlna, na které se zbytek večera povezete, má koule.

Podle čeho dostal tento long drink název, je asi zřejmé (ostatním: zeměpisný původ a barva). Bohužel se v mnoha receptech a u mnoha nápojových lístků setkáme s názvem „Long Island Ice Tea“, což je dáno neschopností a leností lidí rozlišovat mluvenou a psanou formu (zkuste si říct nahlas „iced tea“ a „ice tea“). Demence či konformismus marketingového oddělení společnosti Lipton (a podobně tak svého času Nestea) pak vedl k registraci ochranné známky Ice Tea a dokončil tak transformaci ledového čaje na „čaj z ledu“. Fakt dík, nechte si chutnat.

Sestřelit se pomocí LIIT dá neskutečně elegantně. Kdo nezkoušel a má potřebu - mé vřelé doporučení předloženo jest. Na jednu stranu by mohl kdejaký frikulín říct, že opít se drinkem, kterému chybí pár procentních bodů do třicítky, je jednoduché. Na stranu druhou ti, kteří znají zásadní rozdíl mezi dostat se do nálady (osmiletá whisky) a naládovat se (vodka za vosm pětek), ví, kam směřuji.

A ruku na srdce, komu by rozumný poměr modrého agáve, obilovin, jalovce, cukrové třtiny a pomeranče neudělal dobře. Na závěr snad už jen rada mé kdysi dětské lékařky – colu pouze po lžičkách a řádně vychlazenou.