Od Hell A na jih
Příjezd do LA jsme zvolili přes Malibu beach, abychom se mohli cestou řádně kochat valícími se vlnami (po surfařích). Čím blíž jsme měli do Áncheles, tím víc přibývalo předražených a obsazených kempů a tím víc se stmívalo. Po pár výkřicích do tmy a pár chabých pokusech nám všem došlo (až na Hanyse), že parkováním u cesty a spaním pod útesem cesta nevede. Z Malibu jsme sjeli a zamířili do kopců. Nu což, spaní při odlivu to nebylo, ale zas jsme si to vynahradili výhledem na rozsvícené město hříchu a usínali jsme čumíc na hvězdy za vytí kojotů (nekecám). Jo abych nezapomněl, na večeři jsme si uvařili fazole z konzervy na pánvičce na übercool mobilním ohýnku (plechovka s fialovým hnusem, co se zapálí a hoří 2,5 hodiny. A dá se použít víckrát! Nekup to.)
Hned jak jsme se vzbudili, rozlepili oči, bylo plošně vyhlášeno, že situace s hledáním bydlení se nebude opakovat (zpětně musím říct, že notně mylná to představa). V našem časopise se slevovými kupóny jsme nalistovali motel Super 8 (všichni doporučovali, já od počátku cítil antipatie). Byl relativně blízko Hollywoodu a Beverly a cena fér (teda za pokoj pro dva). Naběhl jsem na Inda na recepci (všechny motely a hostely tu šéfují jen a pouze tihle indiáni - zřejmě pomsta z dob Vinetůa). Asi pětkrát jsem ho ujistil, že v tom pokoji budou spát pouze dvě osoby, on vyšel ven, podíval se na naše auto, přišel dovnitř, podíval se na mě, já ho znovu jsem ho ujistil, že chci pokoj pro dva a konečně jsem zaplatil (se slevou, žejo). Jen co jsme přišli na pokoj, zvonil telefon, jakto že jsme tam teda štyry, dyž sem mu řekl dva…inda mazaného jsem ujistil, že pánové jsou na návštěvě a spí v jiném hotelu. Ind řekl, že si to ještě v noci překontroluje, a jestli!!! tak zaplatíme 10 babek za každou osobu navíc. Zavěsil jsem, zhluboka se nadechl, osprchovali jsme se a vyrazili do Hollywoodu.
Prvně jsme si střihli průjezd luxusním Beverly a nezapomněli zastavit u Beverly High (kdo ví, zda to byla slavná West Beverly). Brenda ani Steven se neukázali, z pár dětiček v drahých bourácích, které se poflakovaly kolkolem, jsme nic neměli, tak jsme pokračovali dál. Auto jsme odstavili na Sunset Boulevárd (to, že Sunset strip je jen jiný název pro tu samou ulici, jsem potupně zjistil až následující den) a pěšky vyrazili na boulevárt Halivůdský. Chodník s hvězdama je, ehm, moc dlouhý. Je tak dlouhý, že to není ani jeden chodník, ale jsou to chodníky asi tak čtyři. Všechno je to tam hollywoodsky ulítlé, netřeba komentovat (kavárny, obchody s cetkama, obchody s koženýma bičíkama a oblečkama pro striptérky, tetovací salóny, tetovací salóny a hafo tetovacích salónů). Znavení vycházkou jsme nasedli do auta hledat příjezd k nápisu Hollywood.
Věcná vsuvka: všechny bujné představy o tomto rádoby slavném nápise rovnou zapomeňte. Je podstatně menší, než kamera ukazuje ve filmech (ne zas tak malý, ale „velký” teda vypadá jinak). Je našíleném strku a pěšky se k němu dá dostat jenom velmi obtížně nepříjemných šplháním. Mno a kus pod něj se dá přijet skrze všechny strmé uličky s nápisem „Tahle cesta nevede k nápisu Hollywood.” Jo a ještě jak ten nápis vůbec vznikl - nechala ho tam postavit realitní kancelář jako lákadlo a původní nápis zněl „Hollywoodlands”. Pak se název prakticky zkrátil a časem se po něm pojmenovala nemalá část LA.
Po řádném a striktním zapózování pro fotografa (viz fotky) jsme už nahoře zůstali a počkali na noční výhled na Hell A. Po dostatečném pokochání se a hodinové diskusi, jak to teda provedem s tím indem a jeho hotelem (názor jako vždy nesjednocen), jsme sjeli dolů a vyrazili na obhlídku downtownu. Řeknu vám, tiché poloprázdné ulice působí neskutečně podezřele. Něco mi na tom prostě nehrálo. Žádnou pořádnou přestřelku se nám vyprovokovat nepodařilo, takže jsme v klidu zamířili do hostelu. V Super 8 jsem se chystal indovi vypláznout 20 babek a špikovat ho pohledem, který ho bude v noci budit ze spaní (a jeho ženu taky, a vůbec). Bohužel byl na recepci už ind jiný, vstřícný a žádné další prachy za nenahlášené inhabitanty nechtěl (všechny předchozí špekulace byly k h.)
V noci jsem se jal do vytváření plánu na další den (já vím, jak naivní). Zjistil jsem, že Universal Studios, které jsem chtěl tak moc vidět, stojí 70$, je to tam na dva dny a celá atmosféra je „na návštěvnících rýžující entrtejnment”, takže jinak. Roadtrip pokračoval přes UFO dům v Hollywood Hills navržený Johnem Lautnerem (neskutečně boží) a Johnie’s coffee shop (Big Lebowski, Kult hákového kříže, Gauneři, Miracle Mile) na pláže Santa Monicy a Venice. Tam jsme zkysli na zbytek odpoledne (slunko, voda, písek neasi). Ve Venice jsme navečer prošli hipísáckou plážovou promenádu, což byla opět záležitost atmosféry a lá Californication. Na kanály se bohužel nedostalo.
Naše přemísťovadlo už bohužel v průběhu trasy zaznamenalo více zářezů na pažbě (přední sklo, olej, brzdy, baterka od klíčů), takže byl čas na regulérní výměnu (měli jsme přece jenom už zkušenosti z Frisca, že). Po lehké večeři u Rendy’s Donuts (krutopřísná koblížkárna s obřím doughnutem na střeše) jsme přijeli do National car rent na LAX.
Výměna káry se pro nás už stala kultovní záležitostí, a proto jsme si ji řádně užili. Frajer nám omylem ukončil existující smlouvu, zablokoval auto a naúčtoval 500 dolarů navíc, to od něj bylo fér. Další hodinu a půl jsem z auta pozoroval nad hlavou prolítávající letadla, zatímco Česťa s Hanysem drtili manažera, aby s touhle fajn situací něco provedl. Manažer nakonec povolil s tím, že nám auto vymění, ale musíme dotankovat nádrž v našem starém. Nějak jsme se vymotali ven a já na třetí benzině zaplatil cash, protože ani v jedné z těch tří předchozích karty z nepochopitelného důvodu nefungovaly. Po následném namotání se zpátky do půjčovny jsme přeházeli věci do bílého Dodge se silnějším motorem a vyšší výbavou (pořád je to ale V6 a zvuk stojí zaprd) a po slabých dvou hodinkách jsme odjížděli pryč. Ano vážení, tentokrát v jiném autě!
Na pláži, na pláži, tam se všichni ukáží. Především v San Diegu, a proto tu jsme. Od LA na jih se pláže od ostatních amerických zásadně liší v jedné věci - jsou plné vyrýsovaných borců a na americké poměry hubených čičin (což pro nás znamená, že už nemůžem konkurovat přirozenou hubeností jako dřív mezi rozteklýma mrožema). Někteří tu permanentně tvrdí, že v Cali jsou nejkrásnější ženské (já si spíš myslím, že mu už za tu dobu, co tu jsme, určité spodní partie tlačí na hlavní artérie vedoucí do mozku).
PS: Večer jsme doplňovali tekutiny americkým Budweiserem, pro nás příznivce Heina (že Market?) příjemná změna.
A důkaz, že nekecám.
