O principech a ztraceném Čestíkovi
Denver se nesl ve znamení nákupů a flirtování (koupili jsme 2 trička, notebook pro Martina a koketně jsme ukecali osnácku v recepci Motelu 6, aby nám dala 10% slevu). Slečna za pultem byla nadšená, že jsme z ČR (asi první náctiletý v US, který o naší zemi vůbec věděl) a prořekla se, že miluje Kunderu, což nám hrálo do karet (v autě jsme od něj měli dvě knížky). Bohužel bylo na první pohled zřejmé, že věnuje víc času četbě než péči o sebe sama.
V průvodci zcela nedůvěryhodně popisované (ne)atrakce a sajtsínky v Denveru a Kansas City nás motivovali trochu pohnout s cestou a proto jsme Kansas proletěli přes noc a zakempili na odpočívadle 200 km přes St. Louis. Vyhlídkovou trasu tímhle městem jsme absolvovali se staženýma okýnkama projíždějíc loftama industriální zóny a neskutečně prázdnými ulicemi. Hlavní atrakci St. Louis je gigantický oblouk postavený jako památník západoamerické expanze. Halt další nepřehlédnutelný důkaz manipulativního emerikánského velikášství, kvůli kterému bylo zbořeno 40 bloků budov (God bless America).
K dosažení našeho cíle a původního startu jsme museli (a chtěli) projet městem Springfield - ano je to právě a jedině rodiště a domov všem důvěrně známého… prezidenta Lincolna. Můj osobní dojem? Představte si stotisícové město, které ve svém prezidentském pozlátku z blízka působí jako maloměsto s obyvateli, kteří nevystrčili zadek za jeho hranice. Ale Lincoln kam se podíváš.
Čím blíž jsme se dostávali k Chicagu, tím víc krajina připomínala střední Evropu. Najednou máte pocit, že na té Americe není nic zas až tak úžasného. Mimo to jsem si vzpomněl, že první pocity po příletu a rozednění nebyly jiné. Na druhou stranu mi stačilo pár hodin projíždějíc předměstím, městem a kolem jezera a začala mě do jisté míry pohlcovat domácká atmosféra - není pak divu, že tu žije milion Poláků (jak já je nemám rád!) a kdo ví, kolik Čechů.
V Chicagu se rozhodli chlapci strávit zbytek odpoledne na míru užitečně, a proto jsme vyrazili do 20 km vzdáleného outletu (neprotestoval jsem, už jsem si zvykl). Želbohu si však ti dva čuramedáni koupili tenisky ve stejném obchodě a na levnější z nich dostali 50% slevu. Jelikož jsou oba ducha obchodního a slovo peníze jim permanentně zatemňuje cca čtvrtinu mysli, začali řešit veledůležitý problém, jak si mezi sebe ušetřených 20 dolarů rozdělit. Nutno zřetelně předem podotknouti, že Hanys je osoba na zásadách lpějící, trávící ne neopomenutelnou část svého života dokazováním svých pseudoprincipů, i kdyby při jejich obhájování měly hlavy nezúčastněných padat. K souboji v argumentování však potřebujeme vždy druhou stranu a tu dokonale zastává Česťa, který by leccos za rozumných důvodů skousnul od jiných krom Hanyse. Potom, co jsem po 15ti minutách rezignoval na poslouchání jejich kdáků a vyjadřování se k nim, jsem jim oznámil, že jsou dementi, páč (mýma očima) z principu přátelství je fér neřešit +- jeden dolar a mrhat čas a nervy spolucestující. Následně jsem nechal mě a Jeňovi maximálně zesílit vysílání páteční show na Radio 1 v zadní části auta, abych je nemusel poslouchat (vydrželo jim to dalších 20 minut do downtownu).
V noci jsme alespoň zvládli navštívit Sears Tower (nejvyšší mrakodrap v Chicagu se skleněnými výklenky v cca 400 metrech a výhledem na celé město). Nahoru se dostanete za 60 s a přemluvit Česťu, aby do onoho výklenku vlezl, bylo považováno za úspěch celého dne, ne-li roadtripu.
Předposlední den dopoledne jsme strávili na výsost efektivně. Nejdřív jsme zajeli do půjčovny prodloužit smlouvu na auto o jeden den (samozřejmě jsme museli objet i půjčovny jiné a v závěru si nepůjčit mustanga, který byl všude rezervovaný), abychom zjistili, že jsme tam jezdit vůbec nemuseli, protože se smlouva prodlužuje automaticky (původní obchodník nás 3x upozorňoval, že musíme za každých okolností dát vědět, jinak bude zle). Z půjčovny jsme zamířili na letiště, protože jsme tentokrát chtěli zvládnout checkin zavčasu a vybrat si lepší místa. Checkin však začínal až druhého dne odpoledne 3 hodiny před odletem, takže jsme zaplatili 3 dolary za parkovné a jeli do centra.
Z Chicaga mám doteď zvláštní pocit. Na jednu stranu mi přišlo jako nenuceně příjemné, ale nijak zvlášť zajímavé město (což si vysvětluju Evropě bližší architekturou. Jo, furt mě táhne Californie) a na stranu druhou mě chvílemi překvapovalo svou na první pohled nenápadnou originalitou (viz fotky s venkovní výstavou současného umění a další ptákoviny) a scenériemi s mrakodrapy a Michiganským jezerem.
Chicago se však nelíbilo jen mě, ale také a zejména Čestíkovi. Ten se totiž při našem příchodu do parku s obří kulatou lesklou věcí dal do řeči s mně nesympatickým mládežníkem zvídavým v oblasti poznávání nových jazyků (údajně). Zatímco jsem obíhal lesklou kulatost a fotil ji ze všech úhlů, se Česťa stále výborně bavil. Koule už však nebavila mě ani Jeňu s Hanysem. Sedli jsme si na patník a čekali. Nic. Zvedli jsme se a šli dál do parku obhlídnout velkou travnatou plochu s vyštýlovaným jevištěm. Česťa nic. Uběhlo půl hodiny a nepohnul se z místa. Šli jsme do zahrad, Česťa nic. Šli jsme se podívat k muzeu, Česťa nic. Vrátili jsme se do parku a ti dva tam vykládali jak hrdličky na tom samém místě. Pokrčili jsme rameny, zakroutili hlavama a vydali se k Buckinghamské fontáně (někteří znají ze Ženatý se závazky). Vrátili jsme se asi za třičtvrtě hodiny a Česťa nikde. Tak jsme si zas sedli a pokračovali ve vymýšlení teorií o tom, jak podezřelý mladík s brýlemi a rašícím knírkem Česťu unesl. Kdo zná Česťův orientační smysl, pochopí, že jsme zvažovali i alternativu se shledáním až na letišti dalšího dne před odletem. Po půlhodině se přiřítil otáčejíc hlavu na všechny strany tak dlouho, dokud nás nezahlídl. Na to, co si prožil, mezitímco jsme se my ostatní bavili, se musíte zeptat jeho osobně. Na příběh, jak nás našel, má výrobní tajemství a popisovat Česťovo volání po ztracených kamarádech v potu tváře by byl hřích - přeci je to jeho historka pro vnoučata.
Večer jsme se společně (ano, Česťa se samou radostí zbytek večer usmíval) vypravili na Navy Pier - obří molo plné restaurací, zábavných atrakcí a kdo ví, čeho dalšího. Na jeho konci jsme vyfotili svítící downtown, já jsem neodolal nevyfotit jezero Michigan v noci (hih) a utahaní se přes celé město doplazili k autu, které nám kupodivu neodtáhli (tajně jsme si to celý pobyt přáli). O tom, jak nás Hanys zavezl z vlastního přesvědčení zpátky do downtownu a bloudil 20 minut mezi mrakodrapy, už psát nebudu, protože jsem si slíbil, že dost bolo prudy.
A proto finito, ti co vydrželi (a že jich bylo pramálo!), si s konečnou platností můžou říct, jestli ten čas za přečtení stál.
