Emerika na slano
(Utah, Nevada) Včera jsme po lehké nonstop jízdě dorazili přes fajn pouště do Salt Lake City (v poušti je v noci kosa jak z buvolího nosa). Ve wyomingském Walmartu jsme koupili mobil (véčko od ťamťungu, které v sobě nemá SIMku, jak funguje, se mě neptejte) a kontaktovali příbuznou emerickou rodinku z Idaho Falls. Ti nadšeně naskákali do auta, a že nás po cestě budou kontaktovat. Poměrně záhy se nám v SLC podařilo ubytovat v Garden Inn. Teda, ubytovali nás Jeňové, zatímco jsem s Česťou v Mekáči řešil uspokojení základních potřeb podle Maslowovy pyramidy. Co na tom, že jsme teprve v Mekovi ukořistili slevové kupony do motelů - Hanys slevu ukecal ex post.
Než jsem stihl v motelu zabrat postel a vylézt ze sprchy, už se hlásili amíci. Na uvítanou nám přivezli obří tašku plnou junk foodu. Prej že ví, jak pro nás musí být cestování nákladné a tohle nám cestu zpříjemní (aspoň mě nebude tlačit notebook do žeber a opřu si ho při příštím psaní o vanu). Mno, část odpoledne jsme spolu strávili v centru chozením po mormonských chrámech, budovách parcích apod. (jak jinak, když jim to tam celé patří, viďžejo). A ne že by to byla nuda - byli jste někdy v koncertní hale, která má 26 tis. míst k sezení, není v ní jediný sloup a na střeše má kousek lesa a prérie? S širokoúhlým objektivem se mi podařilo zabrat tak čtvrtinu. V centru je i pár výškových budov - banky a další finanční instituce (patřící mormonům). Po téhle exkurzi jsme si nacpali pupky u Wendy’s, někteří čtvrtlibrákama s hranolkama (hihi) a někteří kuřecím zeleninovým salátem (že Česťo?) a pokecali o tom, jak nesnášíme Poláky, trocha Slováky, Rakušáky, Východní Němce, jak Ova nemá ráda Phu a Brno a Pha nemá ráda zbytek ČR a přitom se tu ale všichni máme rádi. Namotali jsme na to trochu historie a finanční krize, Amíci nám to zadumaně odkývali, vypustili do větru pár „wonderful a awsome” a šli jsme pryč.
Zbytek dne jsme prozevlili brouzdáním se v Great Salt Lake a naháněním bizonů na Antelopa Island. Břeh Salt Lake je pokrytý prosoleným ptačím guanem a kuklama larev hmyzáků (luxusní to smrádek), z čehož vzešel jeden z mnoha Hanysových podnikatelských nápadů - vytěžit to a posílat do Evropy (cokoliv co je tu levné, by nejradši nakoupil po stovkách a poslal v kontejneru do Evropy). Mmch až půjdete v ČR do prvního Taco Bell, věřte, že tu franšízu koupil Hanys.
Dneska dopoledne jsme vyrazili do Gateway mollu nakoupit nějaké hadry (trika Quiksilver za 10$? Může být.). Nevěřil jsem, kolik času dokáže člověk strávit výběrem spacáku, který nakonec nekoupí. Po vymotání se ze SLC jsme namířili směr Kalifornie. Po cestě nás čekal Boneville - solné pláně, kde byl pokořen světový rekord v pozemní rychlosti. Samozřejmě jsme nemohli dočkat oficiálního odpočívadla a radši to stočili na solné pole rovnou z dálnice. Po sotva deseti metrech Dodge zastavil a klesl - o 25 čísel. Tahle solná pláň byla trocha fejklá jílem a po projetí solné krusty jsme se mírně zahrábli. Sundali jsme trika, natáhli na ruce sáčky a jali se vyhrabovat. Pod podhrabaná kola jsme naskládaly kusy protektorů, které se tu válí všude okolo dálnic a tlačili a tlačili a pak přijel frajer z Texasu s rodinkou v Dodge RAM (mmch úžasné auto s 6litrovým motůrkem) a vytáhl nás. Teda, poprvé se mu utrhlo lano, ale napodruhé už to vyšlo. Podarovali jsme ho litrovkou Finlandie a vyrazili na ofiko odpočívadlo (zbytek jílu opadal cestou).
PS: Interstate osmdesátka je prej nuda, tak jsme nabrali plnou a stočíme to na padesátku - údajně nejnehostinější a nejpustější cesta k vidění.
PPS: Jeňa se nám právě svěřil, že při vytahování našeho zapadlého vágenu zapomněl poprvé odbrzdit ručku, to se pak trhají lana jedna radost…
