Loď nafocená, 1 300 km za náma, trávíme víc času kravinama než cestováním (je potřeba se odreagovat neasi). V Troy jsme mimo řešení lodi narazili na sraz veteránů, fajn zážitek takový osmivál. Staré vágeny se spotřebou sto na sto a opěrnýma kolečkama za zadním nárazníkem, aby se nepřevrátily na světlech, kdyby to šofér přehnal s plynem při rozjezdu. První zásek jsem zaznamenal, když jsem se vymotal za Detroit a GPSka napsala, že další změna směru trasy (což znamená např. i přejezd přes 3 pruhy v na jinou dálnici) bude následovat za 254 mil. Poměrně vtipný je tu systém zákazů a upozornění (jinými slovy rozumný člověk ví, blbého kopni, napiš mu ceduli a vystraš ho jak malé děcko, aby ho to ani ve snu nenapadlo udělat). Např. dálnice lemují cedule: Za sražení workera u cesty 75 000 $ pokuta a 15 let vězení. Pokud vás nezavřou, tak pokutama hrozí za všecko. Za Chicagem nás navigace, abychom se vyhnuli placenému úseku, zavedla na lehce černé předměstí. Člověk dostane trochu smíšené pocity, když 20 minut neuvidí bílé kůže (nepřeháním - okýnka jsme radši nestahovali).
První poznatky k naší káře - 3.3 litru V6 znamená pro americké auto amerických rozměrů leda nadprůměrnou spotřebu a podprůměrný výkon, ale na 70 mph po dálnici by stačil motor i poloviční… V Americe se na turba nehraje, tady to naženou hrubou silou. Šestihrnec se tu hodí spíš pro čtyřdveřový sedan (to platí i pro Toyoty a Hondy). Benzin zatím stojí cca 2.7 USD/galon - zatím nás to vychází v přepočtu asi 1,60 Kč/km. Jen pro představu, u Walmartu stálo naproti nám zaparkované maličké VW Polo - ideální na takového domácí ježdění po městě (proto mělo jenom 2,5 l motor). Naprostá spokojenost zatím převládá u velikosti vnitřního prostoru. Sedíme tu jak na gauči, obě zadní řady sedadel se dají sklopit do podlahy a dva se tu vyspí bez problému. Za volantem je slušný rozhled a manévrovat s 5-6 m (můj odhad) dlouhým autem není absolutně problém.
Když jsme u toho Walmartu (něco mezi Lidlem a Knoflendem u nás), stihli jsme tam strávit polovinu mládí a nakoupit nejdůležitější věci na cestu (míč na americký fotbal - pojmenován jako Vendelín Wilson, galon kakaového mlíka, kabel mezi ipod a rádio, karimatky, v plánu jsou basebalové pálky, ale nevíme, jestli nás s nima pustí do letadla). Co se potravin týče, veškeré tučné, přeslazené jídlo a pití bez vitamínů stojí pár kaček, ovoce tu koupíte v přepočtu od 50 kč/kg.
Konečně jsem dorovnal spánkový deficit. Včera v 10 jsme to zapíchli v Tiki Inn motelu. Klasika - televize, dvě užší dvojpostele (Česťa se nechtěl tulit, tak jsme ho nechali na zemi).
PS: Už jsme zjistili, že i v Americe prší. Sakra.
PPS: V Nebrasce jsme na dálnici najeli na zpívající silnici, docela sranda
PPPS: Jak jsem vzpomněl deprimujících 254 mil bez změny trasy (viz výše)… tak jsme už absolvovali 285 mílí ve stejném duchu (představte si 460 km cesty, kde jediné zatočení znamená přejezd do jiného pruhu), mno a na Jeňu teď právě vyskočilo 535 mílí (to čumíte, co? Chichí…) A k tomu dešti - no škoda mluvit.
Trip mnoha zážitků „poprvé” začala. Ve Vídni jsme byli odkázáni na checkin v jakési online budce (trocha překvapí, když se původně dočtete, že do USA online checkin nelze). Pro jistotu jsme začali odbavování na dvou terminálech zaráz - jednou v polštině (Hanis trvdil, že je nám přece nejblíž), jednou v němčině (Česťa s Jeňou tvrdili, bůh ví co). Každopádně, něco jsme tam namačkali a nějaké papíry z toho vyjely. Venku jsme naběhli do vrtulového bombardéru z 2. světové. Prvotní zhrození vyrovnal fakt, že máme posledních 8 sedadel pro sebe, takže jsme letěli do Krakowa jako ve first classe. Jo, jednou jsme samo profesionálně v rámci tlačení kravin stihli ve Vídni na letišti zabloudit k výstupům, detail.
V Krakowě mě lehce nas-štvali Poláci, když před vstupem do letadla prudili s pasama (ženská si vzala můj a Jeňův pas, podívala se dovnitř - uviděla, že je český, a začala do nás tlačit něco polsky…). Po pár minutách, co nás nechala sedět bokem, je beze slova zas vrátila (zabit). Vzhledem k tomu, že jsme absolvovali checkin asi 10 minut před jeho koncem, na nás vyšly pouze 4 místa přesně uprostřed a za sebou. Vedle sedící nebyli ani přehnaně tlustí, ani nesmrděli (aspoň ti moji). Po necelé hodině mého lehkého cestovního rozladění mě letecký personál (45 let věkový průměr, prsaté usměvavé dvacítky se nekonaly) uklidnil whisky s colou a poměrně slušným oběděm/večeří. Whisky s colou mě pak doprovázela zbytek letu, poněvadž spát jsem v tom stroji nedokázal. Jinak poprvé jsem letěl v něčem (767), co se pohybuje v 11,5 km výšky, -55°C rychlostí 850 km/h.
V Chicagu na letišti už jsem vystupoval v dosti mimózním stavu (bylo cca 3:00 ráno). Než jsme prošli řadou lidí a kontrolou imigračního úředníka, nechali nás amíci trpět sledováním jejich nechutně propagačního videa. Zubí se v něm na vás bílí, černí, žlutí, černí, hispánci (a pak zas černí), tváří se, jak kdyby všichni spolykali tubu extáze a žili v ráji světa. Do toho se přehrává video, jak se máte v průběhu kontroly úředníkem chovat (než jsem před něho předstoupil, byl jsem zpruzený na ultimo). Bágly jsme pak nabrali docela bez problémů, v hale zapli mobily a zjistili, že Česťa zapomněl v kufru našeho auta ve Vídni peněženku se všema dolarama a platebníma kartama (speciálně i s tou, na které byl nastaven velký limit pro půjčení auta). Pokrčili jsme rameny, nechali se odvést rozšafnou tlustou černoškou autobusem do půjčovny a jali se vysvětlovat ochodníkovi, že si nejsme jisti, jak se nám podaří zaplatit. Nevíme jak, ale systém Hanysovu kartu akceptoval, a my byli odkázání, ať si jdem ven vybrat auto, že klíčky jsou v zapalování a můžeme jet. Vyvalili jsme oči, zalapali po dechu a vyběhli ven. Další půl hodiny se neslo v duchu obíhání parkoviště a vybírání úžasných Fordů a dalších vágenů. Nemohli jsme se rozhodnout, načež nás obchodník zchladil, že si můžem vybrat „z těch tří aut v rohu”. Vzali jsme původně zabookovaný Dodge (pořád kráva jako prase) a vyrazili směr Detroit. Jedno z dalších překvapení - Hanys nám v letadle nad Atlantikem oznámil, že musí třeba přes mrtvoly nafotit pro zákazníka loď, kterou tu koupil a má ji poslat kontejnerem do Evropy. Takže si dáváme 500 km (v jednom směru) menší zajížďku k michiganským jezerům. Dobrodružstvím zdar!
PS: nesmyslným větám a překlepům nevěnujte pozornost, od té doby, co jsme opustili Zlín, jsem spal 4 hodiny, sedím v autě je půl šesté místního času a svítí mi vycházející slunko do očí. Je čas posnídat mastný hambáč.
Vy víte, ke komu se obracím, ano vy. Vy s tím již „vyzrálým“ pohledem na život, z něhož pragmatismus a papučářství jen čiší. Vy už víte, co se jak patří, co se hodí a nehodí, co by se mělo a co se „musí“. Vy již máte své plány, i když po hlubším zamyšlení zcela nejasné a s poměrně abstraktními cíli. A to z vás dělá přízemní, pohodlné nudaře.
Začátky jsou nenápadné, projevují se zejména ve volených tématech hovoru při společných posezeních. Kdysi to začínalo vášnivou diskusí nad tím, komu kde (ne)nalijou, pokračovalo přes „kdo se jak kde opil“, přes zážitky z akcí (postupně rozličného než jen alkoholového charakteru), přes plány do budoucna, poklidné trávení víkendu, vycházky, práci, společná rozhodnutí, děti, dobré jídlo, starší děti, špatné jídlo a končí to nemocemi a vnoučaty. Na tom není nic špatného, člověk se vyvíjí a mění a sním i témata hovoru.
Třeba jste si v předchozím odstavci všimli, že ve výčtu chybí intelektuálně hlubší předměty hovoru. Má omluva, byl to účelové. Záměrně jsem až na výjimky vybral relativně povrchnější témata, která se udržují u většiny small tallků. Proč? Protože je to pohodlné, je to relaxující, nic vám u takových témat nehrozí. Člověk během svého života zpohodlní docela snadno, najednou si začne říkat: „Proč bych měl? Stojí mi to za to? To já si radši… Tak je to taky dobré…“. Jednoduše řečeno, pokud začnete na návrh něco podniknout pokládat více otázek než by vám stačilo oznamovacích vět na vyjádření souhlasu s účastí, zpohodlněli jste a asi se vám ani moc nechce. Co je špatného na tom vést pohodlný život? Nic. Je pohodlnější užívat si pohodlí, je to jednodušší, je to poklidnější, nestresuje vás to. Baví vás to? Pokud ano, blahopřeji, mě až tak úplně ne, od toho mám důchod.
Dle staťáku se muži dožívají v průměru 74 a ženy 80 let (v roce 2008). Pokud budeme obecně předpokládat, že se daná témata začínají probírat někdy kolem 15. roku věku, mají muži na jejich prodiskutování 59 let, ženy 65 let. Vyjmenoval jsem cca 13 témat, což, kdybych byl hodně skeptický, při přímém dělení znamená, že na každé máte minimálně 4 roky svého života (počítáno od 15. roku). U každého člověka je pořadí témat samozřejmě individuální, o tom, že se období jejich řešení překrývá, nemluvě. To všechno by bylo více méně v pořádku, pokud nezačnete předbíhat. Jestli snad takhle předcházíte tomu, že v 45 dostanete rakovinu a nestihnete vše, o to hůř.
Proč jsem se touto pseudoanalýzou vůbec zabýval? Tu vztahovačnou část z vás bych chtěl důrazně upozornit, že cílem nebylo negací propagovat „výlučně správný návod“ do života. Nechci zde nijak (de)moralizovat vaše ideály, nechci někomu ukazovat, že něco dělá špatně nebo by to měl dělat jinak. Jak se každý v tomto ohledu chová, je jeho svatá věc. Ať už jsou důvody pro jeho styl života jakékoli, má na to právo. Proto mi do mého nekecejte! Co jste si navařili, to si snězte – na svém talíři. Věřte, že i já budu s velkou pravděpodobností součástí prvního odstavce tohoto článku, ne však v příštích pár letech.
Dnes mě přicházejíc na zastávku tramvaje praštila do očí vychrtlá cigánka kouřící cigáro. Již na deset metrů jsem měl o tédle lejdy s panděrem afrického dítěte vyčnívajícího nad úroveň prsou jasno. Neopřel bych si o ni kolo, avšak předsudky jsou svině.
Sice kouřila někde na úrovni hranice zastávky, tuhle polemiku však rozhodně začínat nebudu, ve své podstatě proti kuřákům nic nemám a řešit právní aspekty typicky českého zákona nehodlám. Ihned poté co dokončila čouda, upustila hbitě zbytek žvára na chodník, poctivě vajgl zadusila, metelesku blesku jej zvedla ze země a hodila do odpadkového koše. Nemohl jsem než čučet.
Ano, vážení (ne)kouřící spoluobčané, získala si můj respekt. Nyní doladím své výše uvedené tvrzení o toleranci/netečnosti vůči kuřákům. Nevadí mi – pokud se chovají v rámci možností slušně ke zbytku společnosti. Když s prominutím dožeru balenou potravinu, taky neodhodím obal na zem, ale do koše. Nevadí mi, že se kouří v barech a hospodách, nemusím tam chodit, můžu si vybrat nekuřácké. Vadí mi však hovado, které si zapálí v nekuřáckém prostoru restaurace o čtvrt na jednu odpoledne poté, co si narvalo pupek gulášem s pěti knedlama. Kvůli takovým kreténům přijdou jiní kreténi nekuřáci s peticemi o úplném zákazu kouření v restauračních zařízeních a jejich 30metrovém okruhu. Komu tím prospějete? Lidové nesnášenlivosti?
Pro koho jsou zákazy? Pro vořežpruty neschopné zdravého úsudku, líné namáhat 2 mozkové buňky s nějakým rozhodnutím. Budete stát na červené pro chodce na přehledném úseku, kde vidíte, že ani v jednom směru nejede v dohledu 200 metrů žádné auto? A proč si myslíte, že tam ta červená svítí? Pro vás?
Zpátky však k vychrtlé cigánce. Během sotva jedné minuty jsem od „fuj ty špindíro“ otočil k „rád bych Vám za mě i ostatní poděkoval, paní“. Jop, přeháním, je pravda, že nemůžu člověka soudit dle jednoho gesta. Třeba bije malé děti a močí do bazénu. Naopak navoněná kočička v letních šatech šahajících do půlky průhledu, která by cvrnkla špaček pod tramvaj, možná bojuje za práva ledních medvědů…
Nenapadlo vás někdy, proč existuje milion vtipů o blondýnkách? O hloupých blondýnkách? Kde vznikl mýtus, že blond ženy mají v hlavě zákonitě nasprázdno (nitku, která drží uši u hlavy)? Troufám si říct, že odpověď na tuto otázku je daleko prostší než „hlubokomyslné“ vtipy o blonďatém něžném pohlaví.
Pánové, začněte u sebe. Převážná většina mužské populace má slabost pro blondýny (převážně pro ty co při chůzi přepadávají dopředu). Nemám pro toto tvrzení žádné vědecké odůvodnění (sám navíc touto úchylkou netrpím), ale stačí se podívat pár let do minulosti. Jakou barvu vlasů měly kyprá Marilyn Monroe, vychrtlá Twiggy, umělá Pamela Anderson, atd., atd. Porno filmům natáčeným dříve především pro mužskou část populace (slovo „dříve“ jsem uvedl, protože časy se zřejmě mění, viz zde a zde) kralovaly jak jinak prsaté blondýny.
Tak tedy co udělá „každý potentní“ chlap se svým objektem zájmu? Snaží se ho svést (pro ty, co četli „svézt“, dodávám „ojet“). Blonďaté sexuální objekty rozhodně nejsou, alespoň v první fázi, pro muže vysněnými matkami dětí a ozdobami domácností. Chlapi je chtěj do postele, chtěj je pokořit, dobýt, udolat, a když se jim to povede, tak se můžou co? Chlubit! Průměrný chlap ví a cítí potřebu se se svým vítězstvím pochlubit kamarádům, protože ti mají přece podobný cíl. Se svým úspěchem získává jejich respekt a může se stát vůdcem smečky blondýdobyjců!
Pro účely dosažení svého cíle však nepíšem básně ani neplodíme romantické výlevy. Taková bloncka na báru se od prvotřídního nabíječe z Horní Dolní spíš dočká oslovení ve stylu: „Čau kotě, tydle fajnový nohy si určitě nepořídila v místní sámošce, he?“. Jenže blondýnky se od ostatních žen neliší v ničem krom barvy svých vlasů. A tak odolávají nájezdům dychtivých mužů přibližně stejně jako ženy ostatní. Takový téměř průměrný až průměrný chlap se však s porážkou jen tak nesmíří. Je to tupá kráva, která nedokázala docenit jeho kvalit, nepochopila jeho inteligentní humor ani důmyslné sváděcí techniky. Ta blonďatá frigida, jež pošlapala jeho blondýdobyjské ego, musí zaplatit!
Kam až paměť šahá, bylo zesměšnění zaručeně nejlepším způsobem, jak někoho veřejně ponížit a odrovnat. Je to dementní a člověkem ověřené. Již na 1. stupni ZŠ se o přestávkách vyvolávaly potyčky vymýšlením potupných rýmovaček na jména neoblíbených spolužáků (původně jsem chtěl v této závorce uvést příspěvek z vlastní zahrádky, bohužel jsem si ani po delším lámání hlavy nevzpomněl… Jak alibistické hehe!). S přibývajícími roky a snad i rostoucí úrovní intelektu to už výš nepostoupilo, ale zas na druhou stranu v jednoduchosti je síla že. A tak se začali „poražení“ chlapáci mstít. Jak vidno jest na počtu vymyšlených vtipů s tímto tématem – úspěšně. Dosti taky možné, že své polínko do ohně přiložily brunetky, černo či rusovlásky pukající závistí nad úspěchy svých blonďatých kolegyň u ať už vysoce či pouze dobře postavených mužů.
Udělejme si v tom tedy jasno. Blbé jsou všechny stejně a barva vlasů se na tom nepodepíše ani za mák, hihí.
Kdy spatřil tenhle čaronápoj světlo světa se zřejmě nikdo nedoví. U něčeho tekutého, co vznikne smícháním kopy chlastu dohromady, se přeci jen původ těžko podaří odhalit. Mohl ho vymyslet kdokoliv s jakýmkoliv úmyslem, podařilo se mu to excelentně (což jsem si už poněkolikáté potvrdil).
Ať už za ďábelskou kombinací stojí mazaní barmani v dvacátých letech obcházejíc prohibici, znuděné emerické paničky odlívajíc v padesátých letech nenápadně z lahví v baru svého manžílka do vysokých sklenic (jedni jak druzí alkohol maskujíc za ledový čaj) či barman kulišák z Oak Beach Inn na Long Islandu, vlna, na které se zbytek večera povezete, má koule.
Podle čeho dostal tento long drink název, je asi zřejmé (ostatním: zeměpisný původ a barva). Bohužel se v mnoha receptech a u mnoha nápojových lístků setkáme s názvem „Long Island Ice Tea“, což je dáno neschopností a leností lidí rozlišovat mluvenou a psanou formu (zkuste si říct nahlas „iced tea“ a „ice tea“). Demence či konformismus marketingového oddělení společnosti Lipton (a podobně tak svého času Nestea) pak vedl k registraci ochranné známky Ice Tea a dokončil tak transformaci ledového čaje na „čaj z ledu“. Fakt dík, nechte si chutnat.
Sestřelit se pomocí LIIT dá neskutečně elegantně. Kdo nezkoušel a má potřebu - mé vřelé doporučení předloženo jest. Na jednu stranu by mohl kdejaký frikulín říct, že opít se drinkem, kterému chybí pár procentních bodů do třicítky, je jednoduché. Na stranu druhou ti, kteří znají zásadní rozdíl mezi dostat se do nálady (osmiletá whisky) a naládovat se (vodka za vosm pětek), ví, kam směřuji.
A ruku na srdce, komu by rozumný poměr modrého agáve, obilovin, jalovce, cukrové třtiny a pomeranče neudělal dobře. Na závěr snad už jen rada mé kdysi dětské lékařky – colu pouze po lžičkách a řádně vychlazenou.
Můj život má dvě vývojové roviny, abych tak řekl (není to špatný nápad začít první příspěvek blogu slovy “Můj život”, že? Vypadá to, jako bych měl k životu co říct, hehe). Ta druhá mi zůstávala dlouho skryta, ne že bych o ní vůbec nevěděl, jen se maskovala za tu první, poměrně dlouho a zdařile.
K té první, všichni ji znáte, v jejím rámci se v průběhu života mění vaše životní názory, pohledy na svět. Vyvíjí se. Vyvíjí se postupně, někdy rychleji, někdy se vleče, příp. se pro jistotu zasekne na mrtvém bodě, dokud vás někdo/něco nenakopne zase trochu dopředu. Každopádně má svůj směr, nejdřív vás hodí do školky, tam se plácáte s ostatníma faganama v kopách hraček (to “s” mě tam taky lákalo, ale to přijde až ve vyšším věku) a písku, než si na to stihnete zvyknout, je tu stresová situace 1. školního roku, převalíte se přes prepubertální, pubertální až postpubertální stavy ze ZŠ přes SŠ (někteří SU, SOU, S-co já vím), do pracovních poměrů, vyšších a vysokých škol, lásek, partnerských a jiných stavů a závislostí, sexu, někteří si odrodí a někteří se toho ani nedožijou. Na tohle si všichni pamatujete, můžete na to bez problému zavzpomínat, jací jste byli, jací jste teď, zasmát se sami sobě, zasmát se jiným. Což o to, já můžu taky.
Uvědomil jsem si však i rovinou druhou, výše zmíněnou. Celý život procházím nějakými etapami, nevím, jestli je etapa zrovna vhodný termín. Nebudu tu kecat o stavech mysli či duševních rozpoloženích, žádné označení by i tak nebylo dost adekvátní. Jsou to ničím neohraničená období, ve kterých se s různou intenzitou liší můj úhel pohledu, nadhled nad věcmi a do jisté míry i všeobecné názory. Rozhodně se nejedná o žádné skokové změny (převážně nepodléhám trendům demence a “názorovým vůdcům”, dokud si neutřídím info a neseskládám vlastní názor, ač subjektivní, ale od toho je vlastní, že). Rozhodně v tom není žádný vývoj, žádný směr, jen to přichází a odchází. Každá se liší od té jiné, nemají nic společného. Nedokážu v této vývojové rovině zachytit žádné souvislosti asi proto, že není vývojová. Omluvil bych ji, kdybych věděl, že na ni mají vliv třeba hormonální změny (ale jsem snad v přechodu?), planetární pohyb či erupce na Slunci. Nedokážu ani zdaleka určit, co by mohly být spouštěče, jaké události mě překopnou do další etapy, nikdy to nepoznám. Jediné, co s jistotou a odstupem času vím, že přišla ta další…
——————————————————
Boha to jsou kecy, za pár hodin to budu chtít přepsat a zítra smazat. Rok dva zpátky jsem nutkání lidí exhibovat své názory ve svých blozích moc nechápal. Teď to možná nechápu o moc víc, ale věřte, že pokud se s těmi mými neztotožňujete, nejsou pro vás ani pro nikoho, koho bych jimi potřeboval oslovit. Berme to jako samopročišťovací nástroj, částečnou sebereflexi a průvan v mozku s rádoby psychoterapeutickým účinkem (tedy pusť to ven, než ti jebne). Děkuji za pozornost, přepínám.