Vy víte, ke komu se obracím, ano vy. Vy s tím již „vyzrálým“ pohledem na život, z něhož pragmatismus a papučářství jen čiší. Vy už víte, co se jak patří, co se hodí a nehodí, co by se mělo a co se „musí“. Vy již máte své plány, i když po hlubším zamyšlení zcela nejasné a s poměrně abstraktními cíli. A to z vás dělá přízemní, pohodlné nudaře.
Začátky jsou nenápadné, projevují se zejména ve volených tématech hovoru při společných posezeních. Kdysi to začínalo vášnivou diskusí nad tím, komu kde (ne)nalijou, pokračovalo přes „kdo se jak kde opil“, přes zážitky z akcí (postupně rozličného než jen alkoholového charakteru), přes plány do budoucna, poklidné trávení víkendu, vycházky, práci, společná rozhodnutí, děti, dobré jídlo, starší děti, špatné jídlo a končí to nemocemi a vnoučaty. Na tom není nic špatného, člověk se vyvíjí a mění a sním i témata hovoru.
Třeba jste si v předchozím odstavci všimli, že ve výčtu chybí intelektuálně hlubší předměty hovoru. Má omluva, byl to účelové. Záměrně jsem až na výjimky vybral relativně povrchnější témata, která se udržují u většiny small tallků. Proč? Protože je to pohodlné, je to relaxující, nic vám u takových témat nehrozí. Člověk během svého života zpohodlní docela snadno, najednou si začne říkat: „Proč bych měl? Stojí mi to za to? To já si radši… Tak je to taky dobré…“. Jednoduše řečeno, pokud začnete na návrh něco podniknout pokládat více otázek než by vám stačilo oznamovacích vět na vyjádření souhlasu s účastí, zpohodlněli jste a asi se vám ani moc nechce. Co je špatného na tom vést pohodlný život? Nic. Je pohodlnější užívat si pohodlí, je to jednodušší, je to poklidnější, nestresuje vás to. Baví vás to? Pokud ano, blahopřeji, mě až tak úplně ne, od toho mám důchod.
Dle staťáku se muži dožívají v průměru 74 a ženy 80 let (v roce 2008). Pokud budeme obecně předpokládat, že se daná témata začínají probírat někdy kolem 15. roku věku, mají muži na jejich prodiskutování 59 let, ženy 65 let. Vyjmenoval jsem cca 13 témat, což, kdybych byl hodně skeptický, při přímém dělení znamená, že na každé máte minimálně 4 roky svého života (počítáno od 15. roku). U každého člověka je pořadí témat samozřejmě individuální, o tom, že se období jejich řešení překrývá, nemluvě. To všechno by bylo více méně v pořádku, pokud nezačnete předbíhat. Jestli snad takhle předcházíte tomu, že v 45 dostanete rakovinu a nestihnete vše, o to hůř.
Proč jsem se touto pseudoanalýzou vůbec zabýval? Tu vztahovačnou část z vás bych chtěl důrazně upozornit, že cílem nebylo negací propagovat „výlučně správný návod“ do života. Nechci zde nijak (de)moralizovat vaše ideály, nechci někomu ukazovat, že něco dělá špatně nebo by to měl dělat jinak. Jak se každý v tomto ohledu chová, je jeho svatá věc. Ať už jsou důvody pro jeho styl života jakékoli, má na to právo. Proto mi do mého nekecejte! Co jste si navařili, to si snězte – na svém talíři. Věřte, že i já budu s velkou pravděpodobností součástí prvního odstavce tohoto článku, ne však v příštích pár letech.
