Dnes mě přicházejíc na zastávku tramvaje praštila do očí vychrtlá cigánka kouřící cigáro. Již na deset metrů jsem měl o tédle lejdy s panděrem afrického dítěte vyčnívajícího nad úroveň prsou jasno. Neopřel bych si o ni kolo, avšak předsudky jsou svině.
Sice kouřila někde na úrovni hranice zastávky, tuhle polemiku však rozhodně začínat nebudu, ve své podstatě proti kuřákům nic nemám a řešit právní aspekty typicky českého zákona nehodlám. Ihned poté co dokončila čouda, upustila hbitě zbytek žvára na chodník, poctivě vajgl zadusila, metelesku blesku jej zvedla ze země a hodila do odpadkového koše. Nemohl jsem než čučet.
Ano, vážení (ne)kouřící spoluobčané, získala si můj respekt. Nyní doladím své výše uvedené tvrzení o toleranci/netečnosti vůči kuřákům. Nevadí mi – pokud se chovají v rámci možností slušně ke zbytku společnosti. Když s prominutím dožeru balenou potravinu, taky neodhodím obal na zem, ale do koše. Nevadí mi, že se kouří v barech a hospodách, nemusím tam chodit, můžu si vybrat nekuřácké. Vadí mi však hovado, které si zapálí v nekuřáckém prostoru restaurace o čtvrt na jednu odpoledne poté, co si narvalo pupek gulášem s pěti knedlama. Kvůli takovým kreténům přijdou jiní kreténi nekuřáci s peticemi o úplném zákazu kouření v restauračních zařízeních a jejich 30metrovém okruhu. Komu tím prospějete? Lidové nesnášenlivosti?
Pro koho jsou zákazy? Pro vořežpruty neschopné zdravého úsudku, líné namáhat 2 mozkové buňky s nějakým rozhodnutím. Budete stát na červené pro chodce na přehledném úseku, kde vidíte, že ani v jednom směru nejede v dohledu 200 metrů žádné auto? A proč si myslíte, že tam ta červená svítí? Pro vás?
Zpátky však k vychrtlé cigánce. Během sotva jedné minuty jsem od „fuj ty špindíro“ otočil k „rád bych Vám za mě i ostatní poděkoval, paní“. Jop, přeháním, je pravda, že nemůžu člověka soudit dle jednoho gesta. Třeba bije malé děti a močí do bazénu. Naopak navoněná kočička v letních šatech šahajících do půlky průhledu, která by cvrnkla špaček pod tramvaj, možná bojuje za práva ledních medvědů…