Trip mnoha zážitků „poprvé” začala. Ve Vídni jsme byli odkázáni na checkin v jakési online budce (trocha překvapí, když se původně dočtete, že do USA online checkin nelze). Pro jistotu jsme začali odbavování na dvou terminálech zaráz - jednou v polštině (Hanis trvdil, že je nám přece nejblíž), jednou v němčině (Česťa s Jeňou tvrdili, bůh ví co). Každopádně, něco jsme tam namačkali a nějaké papíry z toho vyjely. Venku jsme naběhli do vrtulového bombardéru z 2. světové. Prvotní zhrození vyrovnal fakt, že máme posledních 8 sedadel pro sebe, takže jsme letěli do Krakowa jako ve first classe. Jo, jednou jsme samo profesionálně v rámci tlačení kravin stihli ve Vídni na letišti zabloudit k výstupům, detail.
V Krakowě mě lehce nas-štvali Poláci, když před vstupem do letadla prudili s pasama (ženská si vzala můj a Jeňův pas, podívala se dovnitř - uviděla, že je český, a začala do nás tlačit něco polsky…). Po pár minutách, co nás nechala sedět bokem, je beze slova zas vrátila (zabit). Vzhledem k tomu, že jsme absolvovali checkin asi 10 minut před jeho koncem, na nás vyšly pouze 4 místa přesně uprostřed a za sebou. Vedle sedící nebyli ani přehnaně tlustí, ani nesmrděli (aspoň ti moji). Po necelé hodině mého lehkého cestovního rozladění mě letecký personál (45 let věkový průměr, prsaté usměvavé dvacítky se nekonaly) uklidnil whisky s colou a poměrně slušným oběděm/večeří. Whisky s colou mě pak doprovázela zbytek letu, poněvadž spát jsem v tom stroji nedokázal. Jinak poprvé jsem letěl v něčem (767), co se pohybuje v 11,5 km výšky, -55°C rychlostí 850 km/h.
V Chicagu na letišti už jsem vystupoval v dosti mimózním stavu (bylo cca 3:00 ráno). Než jsme prošli řadou lidí a kontrolou imigračního úředníka, nechali nás amíci trpět sledováním jejich nechutně propagačního videa. Zubí se v něm na vás bílí, černí, žlutí, černí, hispánci (a pak zas černí), tváří se, jak kdyby všichni spolykali tubu extáze a žili v ráji světa. Do toho se přehrává video, jak se máte v průběhu kontroly úředníkem chovat (než jsem před něho předstoupil, byl jsem zpruzený na ultimo). Bágly jsme pak nabrali docela bez problémů, v hale zapli mobily a zjistili, že Česťa zapomněl v kufru našeho auta ve Vídni peněženku se všema dolarama a platebníma kartama (speciálně i s tou, na které byl nastaven velký limit pro půjčení auta). Pokrčili jsme rameny, nechali se odvést rozšafnou tlustou černoškou autobusem do půjčovny a jali se vysvětlovat ochodníkovi, že si nejsme jisti, jak se nám podaří zaplatit. Nevíme jak, ale systém Hanysovu kartu akceptoval, a my byli odkázání, ať si jdem ven vybrat auto, že klíčky jsou v zapalování a můžeme jet. Vyvalili jsme oči, zalapali po dechu a vyběhli ven. Další půl hodiny se neslo v duchu obíhání parkoviště a vybírání úžasných Fordů a dalších vágenů. Nemohli jsme se rozhodnout, načež nás obchodník zchladil, že si můžem vybrat „z těch tří aut v rohu”. Vzali jsme původně zabookovaný Dodge (pořád kráva jako prase) a vyrazili směr Detroit. Jedno z dalších překvapení - Hanys nám v letadle nad Atlantikem oznámil, že musí třeba přes mrtvoly nafotit pro zákazníka loď, kterou tu koupil a má ji poslat kontejnerem do Evropy. Takže si dáváme 500 km (v jednom směru) menší zajížďku k michiganským jezerům. Dobrodružstvím zdar!
PS: nesmyslným větám a překlepům nevěnujte pozornost, od té doby, co jsme opustili Zlín, jsem spal 4 hodiny, sedím v autě je půl šesté místního času a svítí mi vycházející slunko do očí. Je čas posnídat mastný hambáč.