Po městě neřesti nás opět čekali parky (národní). Přes Hoover Dam, který je dle mně kontroverzní chloubou západní Emeriky, jsme přijeli před Grand Canyon a přespali v lese. V noci nás stihla první bouřka, bůh ví, proč jsem si myslel, že v oblasti velkého kaňónu neprší. Ještě večer jsme se rozhodli, že nebudem brzo ráno vstávat, abychom podnikli celodenní výlet k řece, páč nás ta vedra a hektolitry potu vcelku omrzely (to jsme ještě netušili, že nás odpoledne čeká sotva 18°C). V průběhu poledne a odpoledne dalšího dne jsme objeli cca 3/4 Grand Canyonu (v podstatě vše, kam se dá autem dostat, viz předchozí příspěvek - Amerika ve spreji) a průběžně jsme si hráli na honěnou s bouřkami (na konci jsme s Jeňou těsně prohráli).
V podvečer náš roadtrip pokračoval směr Bryce Canyon. Nemůžu opomenout našeho TomToma, který nás vděčně poslal několik desítek kilometrů v noci po polňačce (aspoň Česťa přes drkotání zubů neusl za volantem). Přespali jsme před vidlákovem na slepé odbočce. Co předpovídaly rozstřílené cedule (není v prdelákovech výjimkou) jsme zjistili až ráno, kdy Jeňa objevil pár metrů od nás kravské nohy, půlku kozy a další pochutiny z místního skotu. Zbytek cesty nás už nic krom měnící se krajiny nepřekvapilo. V Bryce Canyonu jsme se vyblbli poměrně záhy a pro Hanyse začala „éra nadšení z další vyhlídky” ve smyslu Užzastensamýšutro5stupňůotočenýjinak?. Do setmění jsme ještě stihli přejet do Arches, nevěřili byste, jak vás může bavit řídit 400 km, když jenom točíte krkem za měnící se přírodou.
U Arches jsme přespali v kempu. Hanys s Česťou se rozhodli, že musí ještě nutně nakoupit na večeři, takže nás vyhodili s mýdlem, ručníkem, čistýma spoďárama a notebookem (nejdřív internety potom hygiena) v kempu a jeli hledat. Nakonec se vrátili s kilem kuřecího masa a autem plným dřeva, takže se Hanys snad poprvé pořádně najedl (a my se nekřesťansky přežrali). V Arches se už asi krom vzájemného mlácení se novinama nic nestalo.
Než jsme se stihli vůbec vypakovat směr Denver, Jeňa navrhl návštěvu Aspenu (pro ostatní: předražené snobské lyžařské středisko v Coloradu pro celebrity a vyšší třídu). Na základě nedůsledných a nedostatečně výrazných protestů se naše trasa opět upravila (Česťa bude asi namítat). Do Aspenu jsme dorazili navečůr, zjistili, že v hotelu, kde vás uvádí v bílých rukavičkách, asi nepřespíme a vyrazili hledat nenápadný plácek pro umístění stanu (ano, dřív by mě nenapadlo v US přespávat na místech zřejmě značených jako private property). Nakonec se podařilo najít za městem lesní kemp, ve kterém jsme dobrovolně (vím, u Čechů vzácná a nedoceněná vlastnost) vhodili do kasičky u vjezdu 16 dolarů. To už s náma Česťa bohužel přestal komunikovat, jelikož se návštěva Aspenu celkově a spaní v kempu v 10° (pozdějc 5°C) neshodovala s jeho (a původně i mojí) představou o trase do Denveru. V průběhu večera se možná ze svého apatického stavu částečně dostal, ale zima v noci a další den následně Hanysův návrh navštívit jezero Maroon ho odrovnala do té doby, než jsme najeli zpátky na dálnici před Denverem. Přitom stačí jenom zhluboka dýchat a usmívat se. Přesto všechno nás jistě všechny hřálo na srdci, že jsme splnili Jeňovi sen navštívit tohle úžasné městečko, vyfotili ho u vleků a projeli kolem čtyřtisícovky Mt. Elbertu - nejvyšší hory Colorada. A abych nezapomněl, Hanys byl konečně po absolvování skalnatých národních parků nadšený z lesnaté Coloradské přírody. Jaký hepáč na závěr, co?
PS: Ano, to co vidíte na fotkách, je sníh.
PPS: Ještě jednou uslyším od Hanyse: „Prosim prosim, fotku, Hanys tady…”, tak toho pozéra zastřelím.
