Kdy spatřil tenhle čaronápoj světlo světa se zřejmě nikdo nedoví. U něčeho tekutého, co vznikne smícháním kopy chlastu dohromady, se přeci jen původ těžko podaří odhalit. Mohl ho vymyslet kdokoliv s jakýmkoliv úmyslem, podařilo se mu to excelentně (což jsem si už poněkolikáté potvrdil).
Ať už za ďábelskou kombinací stojí mazaní barmani v dvacátých letech obcházejíc prohibici, znuděné emerické paničky odlívajíc v padesátých letech nenápadně z lahví v baru svého manžílka do vysokých sklenic (jedni jak druzí alkohol maskujíc za ledový čaj) či barman kulišák z Oak Beach Inn na Long Islandu, vlna, na které se zbytek večera povezete, má koule.
Podle čeho dostal tento long drink název, je asi zřejmé (ostatním: zeměpisný původ a barva). Bohužel se v mnoha receptech a u mnoha nápojových lístků setkáme s názvem „Long Island Ice Tea“, což je dáno neschopností a leností lidí rozlišovat mluvenou a psanou formu (zkuste si říct nahlas „iced tea“ a „ice tea“). Demence či konformismus marketingového oddělení společnosti Lipton (a podobně tak svého času Nestea) pak vedl k registraci ochranné známky Ice Tea a dokončil tak transformaci ledového čaje na „čaj z ledu“. Fakt dík, nechte si chutnat.
Sestřelit se pomocí LIIT dá neskutečně elegantně. Kdo nezkoušel a má potřebu - mé vřelé doporučení předloženo jest. Na jednu stranu by mohl kdejaký frikulín říct, že opít se drinkem, kterému chybí pár procentních bodů do třicítky, je jednoduché. Na stranu druhou ti, kteří znají zásadní rozdíl mezi dostat se do nálady (osmiletá whisky) a naládovat se (vodka za vosm pětek), ví, kam směřuji.
A ruku na srdce, komu by rozumný poměr modrého agáve, obilovin, jalovce, cukrové třtiny a pomeranče neudělal dobře. Na závěr snad už jen rada mé kdysi dětské lékařky – colu pouze po lžičkách a řádně vychlazenou.