Můj život má dvě vývojové roviny, abych tak řekl (není to špatný nápad začít první příspěvek blogu slovy “Můj život”, že? Vypadá to, jako bych měl k životu co říct, hehe). Ta druhá mi zůstávala dlouho skryta, ne že bych o ní vůbec nevěděl, jen se maskovala za tu první, poměrně dlouho a zdařile.
K té první, všichni ji znáte, v jejím rámci se v průběhu života mění vaše životní názory, pohledy na svět. Vyvíjí se. Vyvíjí se postupně, někdy rychleji, někdy se vleče, příp. se pro jistotu zasekne na mrtvém bodě, dokud vás někdo/něco nenakopne zase trochu dopředu. Každopádně má svůj směr, nejdřív vás hodí do školky, tam se plácáte s ostatníma faganama v kopách hraček (to “s” mě tam taky lákalo, ale to přijde až ve vyšším věku) a písku, než si na to stihnete zvyknout, je tu stresová situace 1. školního roku, převalíte se přes prepubertální, pubertální až postpubertální stavy ze ZŠ přes SŠ (někteří SU, SOU, S-co já vím), do pracovních poměrů, vyšších a vysokých škol, lásek, partnerských a jiných stavů a závislostí, sexu, někteří si odrodí a někteří se toho ani nedožijou. Na tohle si všichni pamatujete, můžete na to bez problému zavzpomínat, jací jste byli, jací jste teď, zasmát se sami sobě, zasmát se jiným. Což o to, já můžu taky.
Uvědomil jsem si však i rovinou druhou, výše zmíněnou. Celý život procházím nějakými etapami, nevím, jestli je etapa zrovna vhodný termín. Nebudu tu kecat o stavech mysli či duševních rozpoloženích, žádné označení by i tak nebylo dost adekvátní. Jsou to ničím neohraničená období, ve kterých se s různou intenzitou liší můj úhel pohledu, nadhled nad věcmi a do jisté míry i všeobecné názory. Rozhodně se nejedná o žádné skokové změny (převážně nepodléhám trendům demence a “názorovým vůdcům”, dokud si neutřídím info a neseskládám vlastní názor, ač subjektivní, ale od toho je vlastní, že). Rozhodně v tom není žádný vývoj, žádný směr, jen to přichází a odchází. Každá se liší od té jiné, nemají nic společného. Nedokážu v této vývojové rovině zachytit žádné souvislosti asi proto, že není vývojová. Omluvil bych ji, kdybych věděl, že na ni mají vliv třeba hormonální změny (ale jsem snad v přechodu?), planetární pohyb či erupce na Slunci. Nedokážu ani zdaleka určit, co by mohly být spouštěče, jaké události mě překopnou do další etapy, nikdy to nepoznám. Jediné, co s jistotou a odstupem času vím, že přišla ta další…
——————————————————
Boha to jsou kecy, za pár hodin to budu chtít přepsat a zítra smazat. Rok dva zpátky jsem nutkání lidí exhibovat své názory ve svých blozích moc nechápal. Teď to možná nechápu o moc víc, ale věřte, že pokud se s těmi mými neztotožňujete, nejsou pro vás ani pro nikoho, koho bych jimi potřeboval oslovit. Berme to jako samopročišťovací nástroj, částečnou sebereflexi a průvan v mozku s rádoby psychoterapeutickým účinkem (tedy pusť to ven, než ti jebne). Děkuji za pozornost, přepínám.