Černá díra; Čekej, doufej; České dráhy, to vše jsou dávno zlidovělá označení akciové společnosti zajišťující přepravu na českých železnicích. O hospodaření ČD či zvládnutí logistiky osobní přepravy psát nebudu, i když by se nad těmito tématy dalo posměšně (ač je to možná víc o pláči než smíchu) rozprávět hodiny a dny. Jelikož jejich služeb využívám v průměru třikrát měsíčně po dobu téměř pěti let, mám s nimi určité zkušenosti.
Ať tak či onak ČD v roce 2006 zainvestovaly do rekonstrukce Hlavního nádraží v Praze. Rozsáhlá rekonstrukce haly a čtyř nástupišť nádraží rozhodně prospěla a doposud dokončené práce udělaly z ostudného Hlaváku konečně reprezentativní budovu. Osobně jsem s výsledkem docela spokojen (alespoň co se vizuální stránky týče). Jak probíhalo výběrové řízení, jaké byly ostatní návrhy řešení a jestli je částka 1,6 miliardy Kč přiměřená, posoudit nedokážu. Pravda, že opravovat největší české nádraží za provozu, je docela umění.
Ve výsledku: Praha má novou a reprezentativní nádražní budovu (a nástupiště), ČD utratilo další stovky milionů, vytvořilo umělou zaměstnanost a nasralo své zákazníky (alespoň mě). Co je platný hezký interiér, když samotný systém nefunguje. Abych přiblížil mé rozpoložení, popíšu vám příběh o tom, jak jsem si kupoval lístek.
Přepážky se slečnami a paními pokladními jsou nyní (možná dočasně) umístěny v dolní části, kde dříve fungovala úschovna zavazadel. Pokud si chcete zakoupit lístek, musíte si tedy „zajít”, nemluvě o tom, že jsem si nějak nevšiml, kde by v dohledu byla místo schodů plošina pro vozíčkáře. Zákazníci jsou nyní považováni za nesvéprávné, a proto musí být jejich přiřazování k volným přepážkám řízeno. Pokud se k pokladně chcete dostat, musíte vejít jako ovce do uměle vytvořeného bludiště ze stojanů a pásků. Poté, co se poslušně zařadíte, zjistíte, že stěží poznáte, která pokladna je momentálně volná. Místnost s pokladnami je totiž vtipně vyřešena tak, že přepážky tvoří oblouk a vy stojíte v jeho tětivě. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby architekt nemusel před pokladny ve stejném oblouku rozmístit sloupy, které nesou strop a zároveň kryjí výhled z ovčí řady na slečny/paní pokladní. Jak jsem již zmínil výše, řada je řízena. ČD vytvořily nové perspektivní pozice pro „manažery rozřazování ovcí (klientů)” k pokladnám. Ptáte se, co takový manažer přes den dělá? Odpověď je přece jednoduchá - řve na klienty ČD jako na tupé ovce s nadřazeným tónem plným rozhořčení: „Pokladna tři volná! Pane, pokladna jedna! Nevidíte? Posuňte se na dvojku, pani! No šup, šup!”. Když jsem si kupoval lístek naposled, dohnal jeden z těchto manažerů řízení řad svou pracovní pozici na profesní špici. Stojíc v řadě opět slyším řev manažera na prvního klienta v řadě. Ten lehce dezorientovaný stál zamotán ve východu z ovčího bludiště a schytával slovní sadu malého diktátora v uniformě o tom, že je asi slepej, když nejde k volné přepážce před sebou. Že tento zákazník držel v ruce bílou hůl, však manažér v potaz nebral. Jelikož se nikdo ze zdementnělých ovcí přede mnou ani nehnul, předběhl jsem se a slepce přivedl před pokladní. Po cestě zpět do řady, jsem s tlakem 180/120, vyraženou žilkou na čele počítal dvakrát do desíti, abych neztropil scénu pro zbytek nádraží.
Vážené České dráhy, a.s., děkuji vám tímto za lidský a vstřícný přístup k vašim klientům. Zaměstnáváním profesionálních nýmandů a vořežprutů, kteří jsou v neustálém kontaktu se zákazníky, očividně zvyšujete kvalitu svých služeb. Jako státní podnik si zjevně pěstujete dobré jméno, a to na všechny strany. Až bude příště vaše vedení rozdělovat badžety, ať zkusí v těch utopených miliardách vyhradit pár tisíc na školení zaměstnanců o tom, jak se chovat ke svým zákazníkům. To blýskavé pozlátko nového „obalu” vám jejich přízeň dlouho neudrží.
Váš dočasný zákazník.
PS: Žlutou konkurenci na vás!
Denver se nesl ve znamení nákupů a flirtování (koupili jsme 2 trička, notebook pro Martina a koketně jsme ukecali osnácku v recepci Motelu 6, aby nám dala 10% slevu). Slečna za pultem byla nadšená, že jsme z ČR (asi první náctiletý v US, který o naší zemi vůbec věděl) a prořekla se, že miluje Kunderu, což nám hrálo do karet (v autě jsme od něj měli dvě knížky). Bohužel bylo na první pohled zřejmé, že věnuje víc času četbě než péči o sebe sama.
V průvodci zcela nedůvěryhodně popisované (ne)atrakce a sajtsínky v Denveru a Kansas City nás motivovali trochu pohnout s cestou a proto jsme Kansas proletěli přes noc a zakempili na odpočívadle 200 km přes St. Louis. Vyhlídkovou trasu tímhle městem jsme absolvovali se staženýma okýnkama projíždějíc loftama industriální zóny a neskutečně prázdnými ulicemi. Hlavní atrakci St. Louis je gigantický oblouk postavený jako památník západoamerické expanze. Halt další nepřehlédnutelný důkaz manipulativního emerikánského velikášství, kvůli kterému bylo zbořeno 40 bloků budov (God bless America).
K dosažení našeho cíle a původního startu jsme museli (a chtěli) projet městem Springfield - ano je to právě a jedině rodiště a domov všem důvěrně známého… prezidenta Lincolna. Můj osobní dojem? Představte si stotisícové město, které ve svém prezidentském pozlátku z blízka působí jako maloměsto s obyvateli, kteří nevystrčili zadek za jeho hranice. Ale Lincoln kam se podíváš.
Čím blíž jsme se dostávali k Chicagu, tím víc krajina připomínala střední Evropu. Najednou máte pocit, že na té Americe není nic zas až tak úžasného. Mimo to jsem si vzpomněl, že první pocity po příletu a rozednění nebyly jiné. Na druhou stranu mi stačilo pár hodin projíždějíc předměstím, městem a kolem jezera a začala mě do jisté míry pohlcovat domácká atmosféra - není pak divu, že tu žije milion Poláků (jak já je nemám rád!) a kdo ví, kolik Čechů.
V Chicagu se rozhodli chlapci strávit zbytek odpoledne na míru užitečně, a proto jsme vyrazili do 20 km vzdáleného outletu (neprotestoval jsem, už jsem si zvykl). Želbohu si však ti dva čuramedáni koupili tenisky ve stejném obchodě a na levnější z nich dostali 50% slevu. Jelikož jsou oba ducha obchodního a slovo peníze jim permanentně zatemňuje cca čtvrtinu mysli, začali řešit veledůležitý problém, jak si mezi sebe ušetřených 20 dolarů rozdělit. Nutno zřetelně předem podotknouti, že Hanys je osoba na zásadách lpějící, trávící ne neopomenutelnou část svého života dokazováním svých pseudoprincipů, i kdyby při jejich obhájování měly hlavy nezúčastněných padat. K souboji v argumentování však potřebujeme vždy druhou stranu a tu dokonale zastává Česťa, který by leccos za rozumných důvodů skousnul od jiných krom Hanyse. Potom, co jsem po 15ti minutách rezignoval na poslouchání jejich kdáků a vyjadřování se k nim, jsem jim oznámil, že jsou dementi, páč (mýma očima) z principu přátelství je fér neřešit +- jeden dolar a mrhat čas a nervy spolucestující. Následně jsem nechal mě a Jeňovi maximálně zesílit vysílání páteční show na Radio 1 v zadní části auta, abych je nemusel poslouchat (vydrželo jim to dalších 20 minut do downtownu).
V noci jsme alespoň zvládli navštívit Sears Tower (nejvyšší mrakodrap v Chicagu se skleněnými výklenky v cca 400 metrech a výhledem na celé město). Nahoru se dostanete za 60 s a přemluvit Česťu, aby do onoho výklenku vlezl, bylo považováno za úspěch celého dne, ne-li roadtripu.
Předposlední den dopoledne jsme strávili na výsost efektivně. Nejdřív jsme zajeli do půjčovny prodloužit smlouvu na auto o jeden den (samozřejmě jsme museli objet i půjčovny jiné a v závěru si nepůjčit mustanga, který byl všude rezervovaný), abychom zjistili, že jsme tam jezdit vůbec nemuseli, protože se smlouva prodlužuje automaticky (původní obchodník nás 3x upozorňoval, že musíme za každých okolností dát vědět, jinak bude zle). Z půjčovny jsme zamířili na letiště, protože jsme tentokrát chtěli zvládnout checkin zavčasu a vybrat si lepší místa. Checkin však začínal až druhého dne odpoledne 3 hodiny před odletem, takže jsme zaplatili 3 dolary za parkovné a jeli do centra.
Z Chicaga mám doteď zvláštní pocit. Na jednu stranu mi přišlo jako nenuceně příjemné, ale nijak zvlášť zajímavé město (což si vysvětluju Evropě bližší architekturou. Jo, furt mě táhne Californie) a na stranu druhou mě chvílemi překvapovalo svou na první pohled nenápadnou originalitou (viz fotky s venkovní výstavou současného umění a další ptákoviny) a scenériemi s mrakodrapy a Michiganským jezerem.
Chicago se však nelíbilo jen mě, ale také a zejména Čestíkovi. Ten se totiž při našem příchodu do parku s obří kulatou lesklou věcí dal do řeči s mně nesympatickým mládežníkem zvídavým v oblasti poznávání nových jazyků (údajně). Zatímco jsem obíhal lesklou kulatost a fotil ji ze všech úhlů, se Česťa stále výborně bavil. Koule už však nebavila mě ani Jeňu s Hanysem. Sedli jsme si na patník a čekali. Nic. Zvedli jsme se a šli dál do parku obhlídnout velkou travnatou plochu s vyštýlovaným jevištěm. Česťa nic. Uběhlo půl hodiny a nepohnul se z místa. Šli jsme do zahrad, Česťa nic. Šli jsme se podívat k muzeu, Česťa nic. Vrátili jsme se do parku a ti dva tam vykládali jak hrdličky na tom samém místě. Pokrčili jsme rameny, zakroutili hlavama a vydali se k Buckinghamské fontáně (někteří znají ze Ženatý se závazky). Vrátili jsme se asi za třičtvrtě hodiny a Česťa nikde. Tak jsme si zas sedli a pokračovali ve vymýšlení teorií o tom, jak podezřelý mladík s brýlemi a rašícím knírkem Česťu unesl. Kdo zná Česťův orientační smysl, pochopí, že jsme zvažovali i alternativu se shledáním až na letišti dalšího dne před odletem. Po půlhodině se přiřítil otáčejíc hlavu na všechny strany tak dlouho, dokud nás nezahlídl. Na to, co si prožil, mezitímco jsme se my ostatní bavili, se musíte zeptat jeho osobně. Na příběh, jak nás našel, má výrobní tajemství a popisovat Česťovo volání po ztracených kamarádech v potu tváře by byl hřích - přeci je to jeho historka pro vnoučata.
Večer jsme se společně (ano, Česťa se samou radostí zbytek večer usmíval) vypravili na Navy Pier - obří molo plné restaurací, zábavných atrakcí a kdo ví, čeho dalšího. Na jeho konci jsme vyfotili svítící downtown, já jsem neodolal nevyfotit jezero Michigan v noci (hih) a utahaní se přes celé město doplazili k autu, které nám kupodivu neodtáhli (tajně jsme si to celý pobyt přáli). O tom, jak nás Hanys zavezl z vlastního přesvědčení zpátky do downtownu a bloudil 20 minut mezi mrakodrapy, už psát nebudu, protože jsem si slíbil, že dost bolo prudy.
A proto finito, ti co vydrželi (a že jich bylo pramálo!), si s konečnou platností můžou říct, jestli ten čas za přečtení stál.
Poslední z posledních.
Po městě neřesti nás opět čekali parky (národní). Přes Hoover Dam, který je dle mně kontroverzní chloubou západní Emeriky, jsme přijeli před Grand Canyon a přespali v lese. V noci nás stihla první bouřka, bůh ví, proč jsem si myslel, že v oblasti velkého kaňónu neprší. Ještě večer jsme se rozhodli, že nebudem brzo ráno vstávat, abychom podnikli celodenní výlet k řece, páč nás ta vedra a hektolitry potu vcelku omrzely (to jsme ještě netušili, že nás odpoledne čeká sotva 18°C). V průběhu poledne a odpoledne dalšího dne jsme objeli cca 3/4 Grand Canyonu (v podstatě vše, kam se dá autem dostat, viz předchozí příspěvek - Amerika ve spreji) a průběžně jsme si hráli na honěnou s bouřkami (na konci jsme s Jeňou těsně prohráli).
V podvečer náš roadtrip pokračoval směr Bryce Canyon. Nemůžu opomenout našeho TomToma, který nás vděčně poslal několik desítek kilometrů v noci po polňačce (aspoň Česťa přes drkotání zubů neusl za volantem). Přespali jsme před vidlákovem na slepé odbočce. Co předpovídaly rozstřílené cedule (není v prdelákovech výjimkou) jsme zjistili až ráno, kdy Jeňa objevil pár metrů od nás kravské nohy, půlku kozy a další pochutiny z místního skotu. Zbytek cesty nás už nic krom měnící se krajiny nepřekvapilo. V Bryce Canyonu jsme se vyblbli poměrně záhy a pro Hanyse začala „éra nadšení z další vyhlídky” ve smyslu Užzastensamýšutro5stupňůotočenýjinak?. Do setmění jsme ještě stihli přejet do Arches, nevěřili byste, jak vás může bavit řídit 400 km, když jenom točíte krkem za měnící se přírodou.
U Arches jsme přespali v kempu. Hanys s Česťou se rozhodli, že musí ještě nutně nakoupit na večeři, takže nás vyhodili s mýdlem, ručníkem, čistýma spoďárama a notebookem (nejdřív internety potom hygiena) v kempu a jeli hledat. Nakonec se vrátili s kilem kuřecího masa a autem plným dřeva, takže se Hanys snad poprvé pořádně najedl (a my se nekřesťansky přežrali). V Arches se už asi krom vzájemného mlácení se novinama nic nestalo.
Než jsme se stihli vůbec vypakovat směr Denver, Jeňa navrhl návštěvu Aspenu (pro ostatní: předražené snobské lyžařské středisko v Coloradu pro celebrity a vyšší třídu). Na základě nedůsledných a nedostatečně výrazných protestů se naše trasa opět upravila (Česťa bude asi namítat). Do Aspenu jsme dorazili navečůr, zjistili, že v hotelu, kde vás uvádí v bílých rukavičkách, asi nepřespíme a vyrazili hledat nenápadný plácek pro umístění stanu (ano, dřív by mě nenapadlo v US přespávat na místech zřejmě značených jako private property). Nakonec se podařilo najít za městem lesní kemp, ve kterém jsme dobrovolně (vím, u Čechů vzácná a nedoceněná vlastnost) vhodili do kasičky u vjezdu 16 dolarů. To už s náma Česťa bohužel přestal komunikovat, jelikož se návštěva Aspenu celkově a spaní v kempu v 10° (pozdějc 5°C) neshodovala s jeho (a původně i mojí) představou o trase do Denveru. V průběhu večera se možná ze svého apatického stavu částečně dostal, ale zima v noci a další den následně Hanysův návrh navštívit jezero Maroon ho odrovnala do té doby, než jsme najeli zpátky na dálnici před Denverem. Přitom stačí jenom zhluboka dýchat a usmívat se. Přesto všechno nás jistě všechny hřálo na srdci, že jsme splnili Jeňovi sen navštívit tohle úžasné městečko, vyfotili ho u vleků a projeli kolem čtyřtisícovky Mt. Elbertu - nejvyšší hory Colorada. A abych nezapomněl, Hanys byl konečně po absolvování skalnatých národních parků nadšený z lesnaté Coloradské přírody. Jaký hepáč na závěr, co?
PS: Ano, to co vidíte na fotkách, je sníh.
PPS: Ještě jednou uslyším od Hanyse: „Prosim prosim, fotku, Hanys tady…”, tak toho pozéra zastřelím.
Hyperkomerčně kýčovitá záležitost uprostřed pouště plná nejdivnějších lidí všelijakého kalibru - Las Vegas. To, co tu potkáte na ulici zejména večer, asi nemá jinde co do pestrobarevnosti konkurenci. Zkusím začít nějak popořadě, ale mám z toho jeden velký mišmaš.
Do města jsme přijeli po Stripu - hlavní ulice lemovaná nejslavnějšími casiny. Pro představu: Luxor (obří černá pyramida se sfingou), New York New York (na sebe nalepené mrakodrapy, kolem nichž lítá obří horská dráha + socha svobody), MGM, Hard Rock, Paris (s Eiffelovkou), Bellagio (se zpívající fontánou), Ceasars Palace (doslova), Venetian (mini Benátky), Flamingo a další.
Abych nezapomněl, předtím jsme strávili 4 hodiny nakupováním v outletu (je potřeba, Česťa si např. koupil überpunkově červené bermudy). Po průjezdu Stripem jsme dědovi (který s námi není nijak spřízněn) koupili pakl plzní (že přestal s pitím, jsme samo nevěděli) a pro Harpa (lovecký smeták) kostičky. Na večeři nás pozval jeho syn (Robert) s chotí (Ginger) a zbytkem rodiny (Gingeřin brácha, dcera Alex, její přítel a další). Robert je milovník piva, takže jsme pro plzně našli vděčné odbytiště. Vzhledem k tomu, že tahle větev americké rodiny není mormonská (kdo by taky ve Vegas mohl být mormon), jsme celkem slušně bavili.
Ginger nás vzala další den do Red Rocks (je to správně potrefená ženská). Hanys s Jeňou pak strávili odpoledne s Alex (divoká po mámě) u vody a já vyrazil s Česťou nakupovat hodinky. Pro jistotu jsem si koupil dvoje, jedny obří jak se ve Vegas sluší a patří a jedny Rip Curlí, protože jsem je prostě chtěl.
Večer jsme vyrazili gamblit a nechat se ohromovat potrefeností tohohle města. Teda, nejdřív jsme se v půlce cesty vraceli pro Česťův pas a pak Hanys minul odbočku, takže jsme jeli na Strip asi hodinu. A vůbec, noční život ve Vegas se popsat nedá, fotit jsem moc nefotil, protože jsem nechtěl vypadat jak japonský turista (i v Praze z nich mám kožní vyrážku). S Jeňou jsem zvolil strategii obrazit co nejvíce casin a atrakcí a předstírajíc hraní slotů inkasovat drinky zdarma (což se moc nedařilo). Průběžně jsme si pásli oči na prsatých dealerkách a dalším ženstvu, u kterého jsme to měli předem prohrané díky naší nevyrovnané platební bilanci. Česťa s Hanysem se rozhodli vyhrávat na black jacku, aby své zisky mohli následně prohrát na ruletě. I když Hanys zůstal díky důmyslné kombinaci bonusů při registraci v každém casinu v plusu asi dvacet babek. Po cestě k dědovi jsme o půl páté ráno nakoupili ingredience na anglickou snídani (tedy oběd ve své podstatě) a šli spát.
Hanys nám ukuchtil vajíčka se slaninou a párkama, děda si smlsl, my se dvě hodiny dohadovali, jak to udělat dál, rozloučili se zbytkem rodiny a vyrazili na sever Death Valley, kde se měl ukrývat v poušti ghost town (opuštěné městečko). Cesta z Vegas do DV je fajn v tom, že nastavíte tempomat na 80 mph a můžete zbytek cesty hrát karty s ostatníma v autě. K DV jsme dorazili až po setmění, sjeli jsme ze silnice a navigace nás podle zadaných souřadnic vedla asi 250 m pouští, až cesta před náma skončila - protrhla ji jarní voda. Nu což, auto jsme odstavili a vyrazili 3,3 míle pěšky. Nikdy jsem neviděl svítit měsíc tak, abych zřetelně každému viděl do tváře a všechny objekty vrhaly výrazné stíny. Po lehkém pseudodobrodružství jsme dorazili do ghost townu, které bylo osvětlené, a vedla do něj asfaltka z druhé strany (no není to super?). Zklamaní z dalšího zjištění a lá „amerika ve spreji” jsme přespali v poušti a ráno přejeli do DV. Jak vypadá údolí s nejnižším místem Ameriky, si prohlídnete na fotkách. Jak jsme vypadali my v údolí, kde jsme naměřili 46°C ve stínu, si prohlídnete taky. Jeňa si potřeboval mermomocí ověřit, jaké je to šmajdat ve vedru pouští, takže si s klukama střihli výšlap na duny (já jsem si úpal nechal ujít).
Lehce dehydrovaným nám po dalším výšlapu docvaklo, že se na Hoover Dam už nestihnem dostat, tak jsme přespali znova ve Vegas. Podle referencí nasbíraných v kempu v San Diegu jsme vybrali hotel Circus Circus. Já si teda po cestě ještě vydupal menší dobrodrůžo - vyřazené neony z vegasských casin a hotelů. Stálo mě to přelezení dvou plotů a vyplašení půltuctu koček (už si nepamatuju, kdo koho plašil). Večer jsme se z důvodů svých a svých opět rozdělili. Česťa s Hanysem doháněli atrakce na Stripu, které jsem s Jeňou oběhl už dřív. My dva jsme oprášili pověst párty boyz a roztočili dolary ve víru barů a casín.
O tom, jak jsme zmokli v Grand Canyonu, bude pohádka příště.
Ad Amerika ve spreji: tahle zem má tu vzácnou vlastnost - neexistuje nic, co by tu neměli v extra menším měřítku (či extra větším měřítku) než ve zbytku světa. Všecko co potřebujete, tu seženete i v koncentrované podobě - sýr ve spreji, olej ve spreji. Všechno musí být pohodlné a všude se musíte dostat autem. (A pokud je to „složitější” musí to mít nápis nejlépe se zákazem a příkazem, aby to průměrný amík neudělal přesně naopak).
Fotky (nepřotříděné, doufám, že nebude faux pas) najdete tady (na závěr připojeny i ďáblovy obrázky z poslední noci).
Jak jsem již anoncoval dříve (u posledních příspěvků mi teda přijde, že mé vypravěčské výžblepty už ztrácí na atraktivitě a zábavnosti), poslední absolvovaná část roadtripu do jižní Kalifornie se nesla ve znamení plážového zevlu. O tom, že jsme se váleli na plážích a v kempech, se nemá smysl moc rozepisovat (přeci jenom karosou s řízkama a paštikami jste už na pláži v Bulharsku byli snad všichni). Jediná změna proběhla včera, kdy jsem s Jeňou strávil den surfováním na nejižnější pláži západního pobřeží (pokud se 10-20 metrů balancujíc na prkně dá za surfování považovat)a Česťa s Hanysem vyrazili pěšmo přes hranice na dobrodružnou výpravu do Tijuany (vrátili se po svých, takže tequila netekla proudem, ale i tak jim očička z „jiného světa” svítily).
Každopádně, co se Diega, LA a prostředí kolem týče, nezbývá než říct: „Až budu jednou vydělávat moc peněz (hehehehehe), tak se tam odstěhuju”.
A teď zkusím vytlačit, co mě tu fascinuje:
- Architektura - všechny domy jsou nízké i dvoupatrové, čím jste jižněji, tím více zavání uličky jižní amerikou, narazíte na ryze čínské, japonské i hispánské čtvrti. Velká města mají downtown (mrakáče a tak) - v noci to všecko svítí, moc fajn pohled.
- Pláže - čtvrtě kolem pláží jsou cítit na 20 mil surfováním a uvolněným životním stylem hippies (občas ale i drzýma rackama a pelikánama pravda). Na jihozápadních plážích jsou převážně hubené holky (i když mnohé řízlé čínou či mexikem mají krátké nohy a tendence k bůčkovatění v pupeční oblasti). Pláže jsou nekonečné a písečné, příznivci potápění si moc nešrtnou.
- Oceán - na potápěče kašlem, pláže pacifiku v jižní Kalifornii jsou na fotbal (americký neasi), volejbal a samozřejmě běhání a ježdění na kolečkových bruslích v bikinách (hihi). Na potápěče kašlem regulérně, ve vlnách pacifiku se blbne, surfuje na všemožných prknech, a když se prkna zakážou (baywatch v červených trenclách s plovákem jak Mič Bjůkenen), tak se jezdí po břiše. Není tu nesnesitelné vedro, páč od oceánu furt fóká. A navíc(!), oceán tu není studený.
- Chicas - nemůžu říct, že bych byl všeobecně z američanek nějak nadšený, jsou jakési neforemné (tímto zdravím česká děvčata…, nemůžu si přece zavírat vrátka, že). Ale! Černošky jsou rozhodně zajímavé (pokud nemají zrovna p*del jak dva kredence - nezřídký úkaz) a z hispánek (mimo škaredé mexičanky) prostě slintám (pardon). Pokud jsou navíc lehce naředěné Evropou, hmmm. Mít permanentě opálenou lehce temperamentní ženu má své výhody (modří vědí).
Jo a ještě, ženské řídící velké auta (tím myslím opravdu velké), jsou neskutečně sexy.
- Auta a silnice - přemísťovadla jsou tu velké, a proto i cesty jsou velké. Řekl bych, že tak 70 % aut jsou SUV (a větší krávy se zdviženým podvozkem), zbytek jsou kupéčka, sportovní auta (mustang na každém rohu) a sedany příp. limuzíny. Všechna mají samo alespoň 3litrový motor. Není tu problém narazit na oldsmobile.
Interstate dálnice jsou převážně dvouproudové, u větších měst se rozšiřují do pěti a více pruhů. Neexistují rychlejší pruhy, předjíždí se z obou stran a funguje to bez problému. Nemusíte nikoho vyblikávat/vytrubovat a vytlačování ze silnice se až na telefonující postarší dámy taky nekoná. Na křižovatkách se na červenou může odbočit doprava (proč ne). Stopka na křižovatce znamená - kolikátý jsi do křižovatky přijel, tolikátý odjedeš. Rychlost se moc nedodržuje, běžně všichni jezdí cca o 10mph rychlej.
- Jídlo - americké fastfoody v ČR stojí zaprd (pokud mě paměť neklame, jsou 2-3). Fastfoodů je tu nespočet, pořád objevujem další a další. Za rozumné prachy se dá rozumně a poměrne i zdravě (to čučíte) najíst.
Tak a teď vzhůru do Vegas!
PS: Predchozi radky jsem psal minulou noc po ceste do Vegas (pres nevadskou poust, kde jsme taky prespali). Dneska si ho zaciname postupne uzivat, teplota cca 40 ve stinu. Prespavame u mych vzdalenych pribuznych, kteri uz nejsou mi pribuzni a jsou podstatne zabavnejsi nez mi pribuzni (preberte si to, jdu spat). Fotky budou, az se mi podari pripojit z meho kompjutru.
Fotky už jsou, tadá.
Příjezd do LA jsme zvolili přes Malibu beach, abychom se mohli cestou řádně kochat valícími se vlnami (po surfařích). Čím blíž jsme měli do Áncheles, tím víc přibývalo předražených a obsazených kempů a tím víc se stmívalo. Po pár výkřicích do tmy a pár chabých pokusech nám všem došlo (až na Hanyse), že parkováním u cesty a spaním pod útesem cesta nevede. Z Malibu jsme sjeli a zamířili do kopců. Nu což, spaní při odlivu to nebylo, ale zas jsme si to vynahradili výhledem na rozsvícené město hříchu a usínali jsme čumíc na hvězdy za vytí kojotů (nekecám). Jo abych nezapomněl, na večeři jsme si uvařili fazole z konzervy na pánvičce na übercool mobilním ohýnku (plechovka s fialovým hnusem, co se zapálí a hoří 2,5 hodiny. A dá se použít víckrát! Nekup to.)
Hned jak jsme se vzbudili, rozlepili oči, bylo plošně vyhlášeno, že situace s hledáním bydlení se nebude opakovat (zpětně musím říct, že notně mylná to představa). V našem časopise se slevovými kupóny jsme nalistovali motel Super 8 (všichni doporučovali, já od počátku cítil antipatie). Byl relativně blízko Hollywoodu a Beverly a cena fér (teda za pokoj pro dva). Naběhl jsem na Inda na recepci (všechny motely a hostely tu šéfují jen a pouze tihle indiáni - zřejmě pomsta z dob Vinetůa). Asi pětkrát jsem ho ujistil, že v tom pokoji budou spát pouze dvě osoby, on vyšel ven, podíval se na naše auto, přišel dovnitř, podíval se na mě, já ho znovu jsem ho ujistil, že chci pokoj pro dva a konečně jsem zaplatil (se slevou, žejo). Jen co jsme přišli na pokoj, zvonil telefon, jakto že jsme tam teda štyry, dyž sem mu řekl dva…inda mazaného jsem ujistil, že pánové jsou na návštěvě a spí v jiném hotelu. Ind řekl, že si to ještě v noci překontroluje, a jestli!!! tak zaplatíme 10 babek za každou osobu navíc. Zavěsil jsem, zhluboka se nadechl, osprchovali jsme se a vyrazili do Hollywoodu.
Prvně jsme si střihli průjezd luxusním Beverly a nezapomněli zastavit u Beverly High (kdo ví, zda to byla slavná West Beverly). Brenda ani Steven se neukázali, z pár dětiček v drahých bourácích, které se poflakovaly kolkolem, jsme nic neměli, tak jsme pokračovali dál. Auto jsme odstavili na Sunset Boulevárd (to, že Sunset strip je jen jiný název pro tu samou ulici, jsem potupně zjistil až následující den) a pěšky vyrazili na boulevárt Halivůdský. Chodník s hvězdama je, ehm, moc dlouhý. Je tak dlouhý, že to není ani jeden chodník, ale jsou to chodníky asi tak čtyři. Všechno je to tam hollywoodsky ulítlé, netřeba komentovat (kavárny, obchody s cetkama, obchody s koženýma bičíkama a oblečkama pro striptérky, tetovací salóny, tetovací salóny a hafo tetovacích salónů). Znavení vycházkou jsme nasedli do auta hledat příjezd k nápisu Hollywood.
Věcná vsuvka: všechny bujné představy o tomto rádoby slavném nápise rovnou zapomeňte. Je podstatně menší, než kamera ukazuje ve filmech (ne zas tak malý, ale „velký” teda vypadá jinak). Je našíleném strku a pěšky se k němu dá dostat jenom velmi obtížně nepříjemných šplháním. Mno a kus pod něj se dá přijet skrze všechny strmé uličky s nápisem „Tahle cesta nevede k nápisu Hollywood.” Jo a ještě jak ten nápis vůbec vznikl - nechala ho tam postavit realitní kancelář jako lákadlo a původní nápis zněl „Hollywoodlands”. Pak se název prakticky zkrátil a časem se po něm pojmenovala nemalá část LA.
Po řádném a striktním zapózování pro fotografa (viz fotky) jsme už nahoře zůstali a počkali na noční výhled na Hell A. Po dostatečném pokochání se a hodinové diskusi, jak to teda provedem s tím indem a jeho hotelem (názor jako vždy nesjednocen), jsme sjeli dolů a vyrazili na obhlídku downtownu. Řeknu vám, tiché poloprázdné ulice působí neskutečně podezřele. Něco mi na tom prostě nehrálo. Žádnou pořádnou přestřelku se nám vyprovokovat nepodařilo, takže jsme v klidu zamířili do hostelu. V Super 8 jsem se chystal indovi vypláznout 20 babek a špikovat ho pohledem, který ho bude v noci budit ze spaní (a jeho ženu taky, a vůbec). Bohužel byl na recepci už ind jiný, vstřícný a žádné další prachy za nenahlášené inhabitanty nechtěl (všechny předchozí špekulace byly k h.)
V noci jsem se jal do vytváření plánu na další den (já vím, jak naivní). Zjistil jsem, že Universal Studios, které jsem chtěl tak moc vidět, stojí 70$, je to tam na dva dny a celá atmosféra je „na návštěvnících rýžující entrtejnment”, takže jinak. Roadtrip pokračoval přes UFO dům v Hollywood Hills navržený Johnem Lautnerem (neskutečně boží) a Johnie’s coffee shop (Big Lebowski, Kult hákového kříže, Gauneři, Miracle Mile) na pláže Santa Monicy a Venice. Tam jsme zkysli na zbytek odpoledne (slunko, voda, písek neasi). Ve Venice jsme navečer prošli hipísáckou plážovou promenádu, což byla opět záležitost atmosféry a lá Californication. Na kanály se bohužel nedostalo.
Naše přemísťovadlo už bohužel v průběhu trasy zaznamenalo více zářezů na pažbě (přední sklo, olej, brzdy, baterka od klíčů), takže byl čas na regulérní výměnu (měli jsme přece jenom už zkušenosti z Frisca, že). Po lehké večeři u Rendy’s Donuts (krutopřísná koblížkárna s obřím doughnutem na střeše) jsme přijeli do National car rent na LAX.
Výměna káry se pro nás už stala kultovní záležitostí, a proto jsme si ji řádně užili. Frajer nám omylem ukončil existující smlouvu, zablokoval auto a naúčtoval 500 dolarů navíc, to od něj bylo fér. Další hodinu a půl jsem z auta pozoroval nad hlavou prolítávající letadla, zatímco Česťa s Hanysem drtili manažera, aby s touhle fajn situací něco provedl. Manažer nakonec povolil s tím, že nám auto vymění, ale musíme dotankovat nádrž v našem starém. Nějak jsme se vymotali ven a já na třetí benzině zaplatil cash, protože ani v jedné z těch tří předchozích karty z nepochopitelného důvodu nefungovaly. Po následném namotání se zpátky do půjčovny jsme přeházeli věci do bílého Dodge se silnějším motorem a vyšší výbavou (pořád je to ale V6 a zvuk stojí zaprd) a po slabých dvou hodinkách jsme odjížděli pryč. Ano vážení, tentokrát v jiném autě!
Na pláži, na pláži, tam se všichni ukáží. Především v San Diegu, a proto tu jsme. Od LA na jih se pláže od ostatních amerických zásadně liší v jedné věci - jsou plné vyrýsovaných borců a na americké poměry hubených čičin (což pro nás znamená, že už nemůžem konkurovat přirozenou hubeností jako dřív mezi rozteklýma mrožema). Někteří tu permanentně tvrdí, že v Cali jsou nejkrásnější ženské (já si spíš myslím, že mu už za tu dobu, co tu jsme, určité spodní partie tlačí na hlavní artérie vedoucí do mozku).
PS: Večer jsme doplňovali tekutiny americkým Budweiserem, pro nás příznivce Heina (že Market?) příjemná změna.
A důkaz, že nekecám.
S menšíma zaobjížďkama jsme se dorazili k Sequia parku (v noci). Navigaci od TomToma miluju čím dál víc. Poprvé jsme uslyšeli „Dorazili jste na místo určení.” někde uprostřed obrovského sadu s limetkama (sekvoje jsem sice do té doby na vlastní oči neviděl, ale přeci jenom jsem si je představoval jinak). Každopádně Hanys hlásil, že budem spát v autě na parkingu někde u parku. Nebylo sil na argumenty, řídil jsem a organizaci spaní jsem tím pádem dál neřešil. Když jsme dorazili o půl noci před opuštěné brány parku, bylo jasné, že si před nima neustelem. TomTom však navrhoval ještě jinou trasu do parku. Po půlhodinovém kličkování serpentinama jsme zastavili na miniodpočívadle v zatáčce a přespali do rána. Příjemné to bylo neskutečně a velmi - 90°F (přepočítejte si sami, spacák jsem nepoužil). Ráno jsme se rozhodli nevracet se a pokračovat ve směru hlášeném navigací. Po další hodině a čtvrt nepřetržitého kroucení volantem (rovný úsek max. 5 m a zatáčky od vraceček po pravoúhlé) jsme dorazili do Silver City a zjistili, že cesta moc dál nepokračuje. Na pořádné sekvoje musíme jet oficiálníma bránama. Go TomTom, go!
Mno v konečném důsledku, jak ty potvory přerostlé vypadaly, jste viděli na fotkách…
V podvečer jsme vyrazili směr pobřeží. Že to do noci nestihnem, bylo jasné. Zadali jsme do navigace nalézt motely na trase, navigace nás poslala 30 mil do pandžábu, navigaci jsme vypli a jeli hledat motely na vlastní pěst do Paso Robles. Vzhledem k tomu, že byl víkend a neplatily slevové kupony, nás nechtěl nechat nikdo pod 90$/noc/pokoj pro 2 přespat. Hanys to nevzdal, probudil v sobě obchodního ducha, strčil do kapsy 70 babek a jal se to řešit. V motelu o ulici dál se před indiánem tak dlouho chytal za hlavu a odcházel pryč, až ukecal pokoj pro 4 za 70$ vč. daně. Než jsme stihli vybalit, přišel na návštěvu před pokoj Steven (pokoje mají dveře do parkoviště). Steven je cca 65letý šedivý amík, který přes zlatou horečku, desítky zemětřesní a hurikánů a dalších výmyslů (doslova) zažil snad všechno. Příběhy do nás solil zbytek večera. Jinak než s plechovkou piva jsme ho až do odjezdu neviděli. Ačkoliv večer tvrdil, že manželka už spí, ráno si stěžoval, že mu utekla s černochem. Kde je pravda se už nedozvíme, ale polorozpadlý karavan podepřený špalkama vedle jeho pokoje byl jasným důkazem, že v tomto motelu nespí pouze týden.
Následující den jsme konečně dorazili na Pismo Beach, údajně levné a vhodné místo na surfování. Po chvilce čumění na tu obří masu vody (vydržel bych to hodiny) a tuny velejemného písku Jeňa zahlásil, že musíme najít půjčovnu prken. Já jsem jeho nadšení vydržel nesdílet do té doby, než jsem viděl desítky surfařů začátečníků brázdících vlny kolem mola. Cena rozhodla i za ostatní - 15$ za prkno a neopren, jasná volba. Dlouhé prkna už nebyly na skladě, tak jsme hrdě vyběhli s krátkýma na frajeřinky.
- Poznatek čísla jedna - není to vůbec snadné (ani pro pohybově a atleticky nadané kluky jako jsme my).
- Poznatek číslo dva - chytit vlnu není lehké jako nechat se vzimě vyvézt na kopec vlekem. Plácáte se ve vodě, snažíte se udržet v sedě na prkně a vyhlížíte tu pravou (ledově chladnou). A když konečně přijde, tak se kolem vás přehoupne a pokračuje bez povšimnutí dál (ještě existuje varianta, že vás fajnově semele a decentně omlátí o dno). Jak ze života, že?
- Poznatek číslo tři - za každou větší vlnou přijdou ještě dvě lepší. To si ale uvědomíte až potom, co se kousek svezete na té první (v tom lepším případě) a ty další dvě vás spláchnou.
- Poznatek číslo čtyři - když vyzkoušíte větší vlnu, na menší se vám už nechce.
- Poznatek číslo pět - když vás vlna vyveze a vy najednou zjistíte, že jste skoro o dva metry výš než ostatní vedleplavající, mno…
Ve výsledku: po jednom odpoledni jsem se ve stoje na vlně svezl 3x (a to pár metrů) a vyflustlý jsem byl jak den stará žvejka. Zážitek k nezaplacení.
Přespali jsme v kempu kousek od pláže, noční oceán hučí fest. Při hledání kempu jsem zjistil, že netuším, jak se „kemp” řekne španělsky (mezinárodní slovo to není) a lokační informaci jsem z mexikánce nevytřískal. Zdá se, že spolu s číňanama na svůj biz angličtinu nepotřebují. Rýži a fazole na vás!
PS: A ne abyste si mysleli, oceán je ledový jak Soňa a kolem šesté už je to na férovku na mikinu.
PPS: Nezřídka se nám stává, že při internetovém brouzdání na parkovišti u fastfoodu k nám přijde pokecat podnapilý či sjetý houmles. Poslední starší nigga hubený jak tyčka nás všechny identifikoval, i podle jména. Česťu rozpoznal z fleku, prej se jmenuje Blue Eye, u mně neváhal - Tamtará, Hanys se skrývá pod kódem Enemy a Jeňu bohužel nestihl zaregistrovat (ten už stejně vyfasoval přezdívku Malý John).
Fotodokumentace hír
Ta opuštěná padesátka zas tak opuštěná nebyla (průvodce asi nestihl aktualizovat). Přes noc jsme si střihli pár příhod jako Hanysův manuálně vytvarovaný suchý záchod na obří kupě štěrku, nebo čučení na hvězdy z cca třítisícového kopce v poušti (takovou tmu a tolik hvězd si v Evropě neprohlídnete). Ležíc na karimatkách před autem a pozorujíc mléčnou dráhu nás zastihl bílovousatý motorkář na chopperu (klasika v kůži s hrncem na hlavě). Chtěl pokecat, měl namířeno taky do SanFran, jen mě trochu zaskočil jeho hlas 16ti letého chlapce. Tak či onak „zkratka” přes poušť byl lepší nápad než dálnice. Před Renem nás při chytání signálu na parkovišti Burger Kingu lehce vytrhl frajer v Chevroletu Nova SS upraveném na Deathproof car (viz Tarantino movie). Hanysovi se ještě hodinu potom klepaly kolena a dokola si na foťáku přehrával video s řvoucím motorem tohoto 6ti litrového úletu. Osobně si myslím, že Hanzovi rodiče neviděli na jeho první Vánoce rozzářenější obličej. Díky již několika dny prověřenému sofistikovanému plánovacímu systému „Nevíšcobudeza4hodiny” jsme se na křižovatce rozhodli, že se spláchnem v jezeře Tahoe a navečer hurá do San Fran.
Vzhledem k tomu, že jsme kluci ušatí z VŠE, nasbírali jsme cestou mnoho slevových kuponů do motelů. Vybrali jsme (jak jinak) ten nejlevnější a nejvíc v centru umístěný. Rezervaci ubytování samozřejmě v zásadě předem neřešíme, na to jsme příliš free cool in. V našem hektickém plánu se však vyskytla decentní mezerka - v 11 večer v centru San Fran motely nezejí prázdnotou, ou, ou. Problém se vyřešil v 3. motelu, kde jsem „po česku” zaplatil pokoj pro jednoho (s postelí pro dva a s místem pro 4 při spaní na zemi). Původně jsem chtěl zbytek posádky do pokoje nenápadně protáhnout. Nenápadné manévrování však poněkud pokazil fakt, že jediné volné parkovací místo znamenalo nacouvat mezi auto a stěnu, sloup a auto se sklopenýma zrcátkama (15 cm u řidiče, 25 cm u spolujezdce, Dodge má zadní dveře vysouvací). Přes menší útrapy jsme vyházeli základní věci ven a nastěhovali se do pokoje.
Zábavná vsuvka (Mezi drobné nevýhody našeho vágenu patří bezesporu vybitá baterka v klíčích. Zamykáme tedy tlačítkem ve dveřích řidiče a odemykáme klíčem přes řidiče a ostatní dveře pochopitelně přes ono tlačítko): Vzpomněl jsem si, že jsem nechal průvodce v autě - pro hrubé naplánování dalšího dne zásadní. Seběhl jsem tedy k zaparkovanému autu. Vzpomínáte na rozměry parkovacího místa? Místo řidiče postaveno ke stěně… Nebudu napínat. Po pár pokusech auto otevřeno následujícím způsobem: na špičkách se natáhnout kolem sklopeného zrcátka (se notně zataženým břichem) od předního blatníku ke zdířce na klíč, prsteníčkem a prostředníčkem otočit klíčem v zámku, protáhnout ruku po loket dovnitř a lžící drženou za špičky prstů zmáčknout odemykající tlačítko pro ostatní dveře (varianta s kartáčkem selhala - moc pruží), nastoupit bočníma šoupacíma dveřma ze strany spolujezdce. To, že jsem nahoru do pokoje donesl Hanysův batoh a průvodce zapomněl v autě, není nutno zmiňovat.Veri gut, bjůtyfl…
Následující den jsme běhali po zlámaných ulicích Frisca, bohužel pod mrakem. Nejdřív na ně nadáváte, pak si to zamilujete, nechápu, jak to město postavili, ale bavilo mě to (pravoúhlá křižovatka, z toho minimálně dvě ulice kolmo k sobě vedou nahoru, příp. dolů). Skoro všude stojí evropské auta (trochu zklamání, ubírá to na atmošce), zas na druhou stranu by je ty jejich příšery v takových ulicích asi sežraly. China town je opravdu china town, najednou nejste ve Friscu, ale v čínském městečku, kde potkáte jenom rýžové lidi, nápisy v klikyhácích, obchůdky se vším (opravdu), divné domy, čínské všecko. Pojezdili jsme v tramvajkách, navštívili pár muzeií (doslova), podívali se na sajstsínk poinc of interest (zas taková hitparáda to nebyla) a chtěli vyrazit na Alcatraz. Výlety na Alcatraz jsou zabůkované na týden dopředu, takže změna. Vyrazili jsme do Castro (čtvrť gayů a lesbiček), přeci jenom je tím SF proslavené (každý vám připadne podezřelý, každý!), vyrazili jsme na Twin Peaks (výhled se nekonal, oba vrchy v mracích, ale potkali jsme tam skupinku z Uherského Hraďáku), zahráli jsme americký fotbal v Golden Gate Park (pan Wilson potřeboval provětrat) a podívali se na zasmogovaný Golden Gate Bridge zleva. Pak nastal čas Č. Nakupuju už totiž asi na 48. pokus spacák.
Do navigace jsme zadali Wal-Mart a vyrazili 20 minut cesty ven z města. Představa, že bych měl další noc mrznout v autě, no way. Vítězoslavně jsme ve směru San Jose dorazili do komplexu budov, z nichž se jedna honosila názvem Wal-mart. Jak tomu osud posledních pár dní chtěl, nejednalo se o Wal-Mart prodejnu, jak hlásila navigace, ale o ředitelství firmy. Kluci z TomTomu u mně mají pivo (převrácené do klína).
Absolvujíc menší zácpu, jsme se vrátili do města nafotit noční Golden Gate Bridge a China Town. I přes přátelské úmysly na molu u mostu GG Hanys natolik vylekal čínské spoluobčany svou mikinou s bílým znakem na levém prsu (a lá SFPD), že naházeli za celý večer zcela jistě legálně nalovené kraby (pro představu cca 25 cm dlouhé) zpátky do Pacifiku. Tím víceméně naše story ve Svatém Františku končí. V noci jsme naskákali do auta, já zamáčkl slzu a vyrazili směr Yosemity.
V průběhu trasy jsem zastavil asi u 4 Wal-Martů pro spacák - neúspěšně. Po půlnoci Hanyse napadl nejúžasnější nápad - svítí kontrolka výměny oleje, máme od kamínku prasklé přední sklo, nefungují klíče, auto je špinavé jak to prase, je čas ho vyměnit za Kalifornské. (Vsuvka pouze pro bývalou 4.H SPŠ Zlín - vše se odehrává v Oaklandu. Všechny ujišťuju, že hláška padla nejednou). Zpátky k Hanysovu nápadu - přijeli jsme do National rent car a Hanys se pustil do vyřizování. Než se vrátil, tak jsme mu chtěli asi tak 3x uřezat hlavu (netrpělivosti se v pozdní hodiny moc nedostává). Na naše zvyky neuvěřitelné ochotný personál nám sdělil, že nám auto vymění za jiné (Dodge nemají). Ve zkratce - prohlídli jsme 3 auta, o všech byl Hanys přesvědčený, že jsou nejlepší na světě, 2x jsme přeskládali bágly tam a zpátky, abychom zjistili, že co do prostoru je Grand Caravan stejně nejlepší a po hodině odjížděli v tom samém autě pryč. Miluju ho, mami, asi si ho vezmu.
Ráno před Yosemitama jsme narazili ještě na jeden obchoďák. Mám spacák! Možu dělat pytloviny do noci a nenachladne mi chrbát! A Jeňa koupil pumpičku. Pan Wilson nám trošku z toho sportovního náporu ušel.
PS: Předešlé řádky píšu z nočních Yosemit. O parku nemá moc smysl vyprávět, tohle dílo uvidíte na fotkách (až se konečně dostanu k lepšímu netu a budu je moc někam nahodit). Teď už jen dementně tragikomicky úsměvný závěr. V rámci naší organizace bordelu v autě jsem si při pojížďkách po Yosemitech promáčkl display na notebooku. Uprostřed monitoru mám teď praskliny a černý flek velikosti nektarinky - je potřeba šetřit, Honza si prostě umí rychle vydělat… kolik bude stát nový, nechci radši ani vědět.
PS: Při psaní jsem si už na černou meruňku zvykl. Trocha horší efekt je u fotek - skvrna funguje jako náhodný anonymizér u fotografií postav s obličejem (vždycky to někdo schytá). Teď jsem opravdu rád, že jsem si s sebou vzal tolik filmů, které jsem chtěl vidět…
(Utah, Nevada) Včera jsme po lehké nonstop jízdě dorazili přes fajn pouště do Salt Lake City (v poušti je v noci kosa jak z buvolího nosa). Ve wyomingském Walmartu jsme koupili mobil (véčko od ťamťungu, které v sobě nemá SIMku, jak funguje, se mě neptejte) a kontaktovali příbuznou emerickou rodinku z Idaho Falls. Ti nadšeně naskákali do auta, a že nás po cestě budou kontaktovat. Poměrně záhy se nám v SLC podařilo ubytovat v Garden Inn. Teda, ubytovali nás Jeňové, zatímco jsem s Česťou v Mekáči řešil uspokojení základních potřeb podle Maslowovy pyramidy. Co na tom, že jsme teprve v Mekovi ukořistili slevové kupony do motelů - Hanys slevu ukecal ex post.
Než jsem stihl v motelu zabrat postel a vylézt ze sprchy, už se hlásili amíci. Na uvítanou nám přivezli obří tašku plnou junk foodu. Prej že ví, jak pro nás musí být cestování nákladné a tohle nám cestu zpříjemní (aspoň mě nebude tlačit notebook do žeber a opřu si ho při příštím psaní o vanu). Mno, část odpoledne jsme spolu strávili v centru chozením po mormonských chrámech, budovách parcích apod. (jak jinak, když jim to tam celé patří, viďžejo). A ne že by to byla nuda - byli jste někdy v koncertní hale, která má 26 tis. míst k sezení, není v ní jediný sloup a na střeše má kousek lesa a prérie? S širokoúhlým objektivem se mi podařilo zabrat tak čtvrtinu. V centru je i pár výškových budov - banky a další finanční instituce (patřící mormonům). Po téhle exkurzi jsme si nacpali pupky u Wendy’s, někteří čtvrtlibrákama s hranolkama (hihi) a někteří kuřecím zeleninovým salátem (že Česťo?) a pokecali o tom, jak nesnášíme Poláky, trocha Slováky, Rakušáky, Východní Němce, jak Ova nemá ráda Phu a Brno a Pha nemá ráda zbytek ČR a přitom se tu ale všichni máme rádi. Namotali jsme na to trochu historie a finanční krize, Amíci nám to zadumaně odkývali, vypustili do větru pár „wonderful a awsome” a šli jsme pryč.
Zbytek dne jsme prozevlili brouzdáním se v Great Salt Lake a naháněním bizonů na Antelopa Island. Břeh Salt Lake je pokrytý prosoleným ptačím guanem a kuklama larev hmyzáků (luxusní to smrádek), z čehož vzešel jeden z mnoha Hanysových podnikatelských nápadů - vytěžit to a posílat do Evropy (cokoliv co je tu levné, by nejradši nakoupil po stovkách a poslal v kontejneru do Evropy). Mmch až půjdete v ČR do prvního Taco Bell, věřte, že tu franšízu koupil Hanys.
Dneska dopoledne jsme vyrazili do Gateway mollu nakoupit nějaké hadry (trika Quiksilver za 10$? Může být.). Nevěřil jsem, kolik času dokáže člověk strávit výběrem spacáku, který nakonec nekoupí. Po vymotání se ze SLC jsme namířili směr Kalifornie. Po cestě nás čekal Boneville - solné pláně, kde byl pokořen světový rekord v pozemní rychlosti. Samozřejmě jsme nemohli dočkat oficiálního odpočívadla a radši to stočili na solné pole rovnou z dálnice. Po sotva deseti metrech Dodge zastavil a klesl - o 25 čísel. Tahle solná pláň byla trocha fejklá jílem a po projetí solné krusty jsme se mírně zahrábli. Sundali jsme trika, natáhli na ruce sáčky a jali se vyhrabovat. Pod podhrabaná kola jsme naskládaly kusy protektorů, které se tu válí všude okolo dálnic a tlačili a tlačili a pak přijel frajer z Texasu s rodinkou v Dodge RAM (mmch úžasné auto s 6litrovým motůrkem) a vytáhl nás. Teda, poprvé se mu utrhlo lano, ale napodruhé už to vyšlo. Podarovali jsme ho litrovkou Finlandie a vyrazili na ofiko odpočívadlo (zbytek jílu opadal cestou).
PS: Interstate osmdesátka je prej nuda, tak jsme nabrali plnou a stočíme to na padesátku - údajně nejnehostinější a nejpustější cesta k vidění.
PPS: Jeňa se nám právě svěřil, že při vytahování našeho zapadlého vágenu zapomněl poprvé odbrzdit ručku, to se pak trhají lana jedna radost…
